A | B | C | D | E | F | G | H | CH | I | J | K | L | M | N | O | P | R | S | T | U | V | W | Z

Mauritius - Cestopisy

Mauricijský deník

Cestopis popisuje den po dni šestnáctidenní pobyt na kouzelném ostrově Mauricius v Indickém oceánu. Nechybí ani informace o tom, co cestě předcházelo. Cesta i pobyt jsou organizovány individuálně, bez cestovní kanceláře. Již čtvrtý den se stane něco, co si nepřeje žádný cestovatel a co citelně zasáhne do dalšího programu. Přesto lze konstatovat, že návštěva Mauricia je mimořádný a nezapomenutelný zážitek.

Mauricijský deník

Úvod

Počátkem října roku 2008 jsme s manželkou Ivou přemýšleli, kde strávit nějakou exotickou dovolenou při příležitosti 20. výročí naší svatby. Dvě věci nám byly jasné – chceme jet bez dětí a cílem je země, kde jsou k vidění barevní koráli a bohatý podmořský život, Vidět korály byl již pěknou řádku let Ivin sen. První úvahy směřovaly do oblasti Karibiku, zejména na Kubu nebo do Dominikánské republiky, ale zajímali jsme se i o Mexiko a Venezuelu. Při podrobnějším zkoumání jsme zjistili, že v těchto lokalitách bychom nemuseli na korály vůbec narazit. Přesunuli jsme tedy své plány do Indického oceánu. Brzy jsme vyloučili finančně poněkud náročné Seychely a jako nejlepší volba zůstal ostrov Mauricius.

Pár informací o Mauriciu

Mauricius je původem vulkanický ostrov s rozlohou 1860 km2 (64 km dlouhý a 47 km široký) se rozprostírá na jižní polokouli, 750 km východně od ostrova Madagaskar. Je hlavním ostrovem Mauricijské republiky. Mauricijská republika se kromě ostrova Mauricius skládá z jednoho většího (Rodrigues) a z více menších ostrovů (ostrovy Agalega, St. Brandon a Cargades Carajos). Všechny tyto ostrovy spolu se sousedním ostrovem La Réunion tvoří souostroví Maskarény. Úzká pobřežní rovina ostrova Mauricius se zdvihá v přerušovaný horský hřeben, který obklopuje centrální planinu o výšce 600 – 700 m n.m., s řekami, jezery a vodopády. Na jihozápadě převládají zalesněné hory, nejvyšší z nich je Mont Piton de la Riviere Noire (828 m n.m.). Pobřeží má celkovou délku 177 km. Je členité, s mnoha lagunami, pláže jsou až na výjimky bílé, písčité, místy se střídají s černými kameny sopečného původu. Téměř celý ostrov lemují korálové útesy.

První zprávy o ostrově se objevily někdy kolem 10. století, kdy jej objevili arabští námořníci a pojmenovali jej Dina Robin – Malý Ostrov. Jako první na ostrov vstoupili Portugalci na počátku 16. století a pojmenovali jej Ilha do Cirne - Labutí ostrov. Roku 1598 se na ostrově vylodili Holanďané, změnili jméno ostrova na dodnes užívané jméno Mauricius (podle prince Maurice z Nassau) a začali ostrov využívat jako základnu při dlouhých obchodních cestách z Evropy na Jávu. Později začali ostrov kolonizovat, dovezli z Afriky první otroky, těžili dřevo, pěstovali tabák a třtinu. Na jejich přítomnost doplatil vyhubením pták podobný velké huse Dronte mauricijský, známý též jako Dodo či Blboun nejapný, kterého Holanďané doslova snědli. Tento vyhynulý pták je národním symbolem Mauricia. Po odchodu Holanďanů se v roce 1715 ujali ostrova Francouzi a opět jej přejmenovali, tentokrát na Ile de France - Francouzský ostrov. Za jejich nadvlády se ostrov se rychle rozvíjel. V roce 1736 založili hlavní město Port Louis. Za vlády Napoleona získal ostrov opět nové jméno Ile Bonaparte. V roce 1810 se na ostrově vylodili Angličané, získali jej pod svou nadvládu a vrátili ostrovu původní jméno Mauricius. Zrušili otroctví a z Indie dovezli téměř půl milionu námezdních dělníků pro práce v zemědělství. Tento krok navždy změnil strukturu obyvatel a kulturní a politický ráz života na Mauriciu. V roce 1936 byla na Mauriciu založena Dělnická strana, ze které následně vyšel bojovník za nezávislost a později jedna z velkých postav Mauricia, Sir Seewoosagur Ramgoolam. 12. března 1968 získal Mauricius nezávislost na Velké Británii a právě Sir Seewoosagur Ramgoolam se stal prvním premiérem nezávislého ostrova. Tento muž se dodnes těší velké úctě místních obyvatel a je tu po něm pojmenováno mnoho budov, mezinárodní letiště i botanická zahrada. V roce 1992 byl Mauricius vyhlášen republikou.

Před odjezdem

Po dobu tří měsíců jsme sháněli veškeré dostupné informace o této zemi. Navštívili jsme několik cestovních kanceláří, strávili hodiny a hodiny na internetu, ale stále jsme nemohli vybrat vhodnou lokalitu, natož cenově dostupný zájezd. Jediné, v čem jsme měli jasno, byl termín. Vyloučili jsme pro Evropana příliš horké léto ani jsme nechtěli riskovat chladnější zimu. Volba tedy padla na tamní sušší podzim, přesněji přelom dubna a května. Začali jsme uvažovat o částečně individuální dovolené. Obrátili jsme se na jednu z cestovních kanceláří, aby nám nabídla zajištění letenky. Následně jsme si chtěli nechat nabídnout ubytování. Dne 25. ledna 2009 došlo k zásadnímu obratu. Po několikahodinovém surfování na internetu nám padla do oka nabídka na letenky od Student agency. Ještě téhož dne jsme určili definitivní termín odletu i příletu a letenku jsme zarezervovali. Po drobných patáliích s vyřízením změny oprávnění bankovní karty jsme ji i zaplatili. Pojem „drobné patálie“ znamenal nemožnost úhrady kartou kvůli nulovému limitu stanovenému pro platbu přes internet. Musel jsem tedy volat na operátorské služby našeho bankovního domu a nechat si za drobný poplatek tento limit zvýšit. Vše proběhlo dobře kromě toho, že změna neproběhla okamžitě, ale měla nastat až další den. To nám však nestačilo. Volal jsem tedy znovu a nechal provést změnu limitu okamžitě. Za půl hodiny bylo vše jasné. Letenky byla zaplacené a naše dovolená nebude to žádný organizovaný zájezd, nýbrž ryze individuální.

Od této chvíle to byly trochu nervy, cena letenek totiž převýšila většinu cen celých dovolených, které jsme dosud absolvovali. Nervy byly o to větší, že po přečtení elektronické letenky jsme zjistili, že jsme prošvihli lhůtu pro možnost uzavření pojistky na storno letenek. Na druhou stranu jsem 29. ledna 2009 pro zajímavost prověřil aktuální cenu stejných letenek a světe div se, byla téměř o 10 tisíc korun za jednu vyšší. Z tohoto pohledu jsme nabyli dojmu „dobré koupě“. Tuto skutečnost potvrdil i další průzkum 7. února 2009, kdy nejlevnější letenka byla přibližně o 3 tisíce korun dražší. Poté nastalo období hledání ubytování. Mnoho hodin strávených na internetu nás trochu uklidnilo, jelikož nabídky ubytování počínaly již od 4,- € za osobu a noc. Této minimální částky jsme se držet nechtěli. Chtěli jsme rozdělit pobyt na dvě části. Předem jsme si chtěli zajistit ubytování zhruba na týden a zbytek pobytu řešit až na místě. Stále jsme si nemohli vybrat vhodnou lokalitu, natož ubytování. Inspirován zkušeností jednoho z cestovatelů, jež Mauricius navštívil, jsem si 4. března zřídil účet na ICQ. Ten večer jsem nenarazil na nikoho, kdo by na Mauriciu žil a chtěl se mnou konverzovat. Ale už druhý den jsem se seznámil s místním obyvatelem Thierry Cheongem. Ten však nebyl příliš zkušený v turistickém ruchu, dokonce mu nic neříkalo moře. Mně jako suchozemci se to zdá nepochopitelné - bydlet na ostrově, kde z jakéhokoliv místa je nejdál třicet kilometrů k moři. Dohromady jsem od něho příliš mnoho informací nezískal, ale na otázku „Který rum je na Mauriciu nejlepší?“ mi Thierry odpověděl bez váhání: „Green Island“. Thierry mi dal naději na získání kontaktu na ubytování – matka jeho nejlepšího kamaráda vlastní na Mauriciu penzion. Bohužel neznal ani místo, ani na ni neměl kontakt. Ale poslal mi e-mail na kamaráda z jižní Afriky, který žije na Mauriciu několik let a dokonce má potápěčskou licenci. Poslal jsem Jihoafričanovi e-mail, ale neozval se. Dal jsem se tedy do dalšího téměř nekonečného hledání ubytování. Nakonec volba padla na západní pobřeží a jedno z větších, ale klidnějších letovisek Flic en Flac. Název pochází z holandštiny a znamená „Otevřená země“ nebo podle jiných zdrojů „Otec země“. Vybrali jsme apartmán za 20,-€ za noc. Se synem majitele, který žije ve Francii (jak jsem ocenil později - naštěstí), jsem komunikoval o platbě a dalších detailech. Tento Francouz jménem Priya Ramtohul Burke žádal 50,-€ zálohu. Problém byl v tom, že je chtěl poslat poukázkou na svou adresu. Na internetu jsem zjistil, že to lze s jakousi Z/C poukázkou u České pošty. Naštěstí právě Francie je jednou z pouhých 15 zemí, kde lze tuto poukázku použít. Mezi těmito 15 zeměmi je například Monako, Bělorusko nebo Vietnam. Poslal jsem tedy 1400,- Kč s nadějí, že dojdou proměněné na Eura adresátovi včas. Mimochodem znalosti pracovnic České pošty o nabízených produktech nebyly zrovna excelentní. V tuto chvíli se naše nervy trochu uklidnily, protože letenky máme a ubytování je na cestě, i když pouze na 6 dní.

V tomto poněkud klidnějším období jsem trochu koketoval s myšlenkou udělat si nejnižší úroveň potápěčského kursu. Pro bližší informace jsme se vydali na konzultaci za jedním příbuzným, který má na potápění oprávnění. Můj záměr brzy vzal kvůli nedostatku času za své. Poskytl mi tedy alespoň pár cenných rad, jaké si pořídit vybavení pro šnorchlování a jak se chovat ve vodě. Rozhodli jsme se koupit si alespoň jednu sadu vybavení pro tuto vodní radovánku. Žádný obchodník, kterého jsme oslovili, nepočítal s tím, že by někdo chtěl tento druh zboží nakupovat v polovině března. Jedině jako malé děti bychom asi uspěli. Nakonec jsme objevili v Pardubicích speciální prodejnu pro potápěče a kýžené vybavení pořídili jako dárek k mým narozeninám. Později jsem ještě pod tíhou akční slevy na „vše žluté“ v Gigasportu přikoupil ploutve. Dne 22. března dospěl do finále výběr druhé destinace pro ubytování. Naše pozornost se zaměřila na sever ostrova do Trou aux Biches. Hned druhý den ráno jsem kontaktoval majitelku objektu Rocksheenvilla v této lokalitě. Ještě téhož dne jsme měli potvrzené ubytování a co víc – bez jakékoli zálohy! Dne 24. března, když uplynuly už téměř dva týdny od odeslání peněz a platba stále nedorazila, začínám být opět nervózní. Připravil jsem si tedy e-mailový dotaz s tím, že jej druhý den odešlu. Ráno mne však čekalo milé překvapení. Došla zpráva z Francie a už v jejím názvu bylo slovo, které znamenalo obrovskou úlevu „confirmed – potvrzeno“. Máme tedy zajištěné ubytování na celou dobu pobytu a můžeme oblast ubytování opustit a věnovat se naplno výletům a poznávání.

Na doporučení některých cestovatelů jsem se rozhodl pořídit si mezinárodní řidičský průkaz. Od rozhodnutí nebylo daleko k činu a ještě téhož dne jsem si odnášel kýžený dokument domů. Jak se později ukázalo, vůbec jsem jej nevyužil.

Zatímco já se už několik týdnů zabývám ubytováním a programem, Iva sleduje a pravidelně mi hlásí aktuální teplotu na ostrově. Myslím si, že měsíc před odjezdem je to ještě poněkud předčasné, ale nechci jí kazit radost a tak trpělivě poslouchám 30, 31, 30, 33,… K této činnosti přidala ještě drobné nákupy jako léky, repelent,…

Dva týdny před odjezdem jsme se svým plánem pochlubili přátelům z Českyma (pozn. autora - Českymo je název společenství čtyř spřátelených rodin, které již pěknou řádku let organizují společné akce.). Mnozí se okamžitě začali těšit na fotky. Současně jsme byli vyzváni, abychom se o své zážitky podělili na přednášce pořádané ZO ČSOP v Nasavrkách, což jsme později splnili.

Týden před odjezdem začínám mít pocit, že na přípravu programu dovolené už nezbývá dost času. Nakonec se to díky zvýšenému úsilí v zaměstnání potvrdilo. Po několika dnech strávených v Sofii a Velikonocích jsem se poslední čtyři dny rozhodně nenudil. Hrubou představu, co bychom chtěli vidět, jsme měli a tak nezbývá, než program dotvořit na místě.

V pátek si Iva zařídila pojištění (já je mám jako součást zaměstnaneckých výhod od zaměstnavatele) a začali jsme snášet potřebné věci na hromádky. V sobotu jsme se ještě otočili na chalupu pro poslední nezbytné věci a něco jsme ještě nakoupili (hlavně dětem, aby nám neumřely hlady). Odpoledne jsem věci skládal do zavazadel, a když jsem se blížil ke konci, nevěřil jsem vlastním očím. Kdybych ponechal skladbu věcí v zavazadlech tak, jak jsem je tam narovnal, byla by ve větším kufru ještě skoro polovina volná. Bez problémů by nám stačil mnohem menší kufr, pokud bychom ovšem nechali doma slunečník, který jsem ještě zkracoval tak, aby tvořil ve větším kufru prostorovou úhlopříčku. Večer jsem trochu znejistěl. Uvědomil jsem si, že vlastně nevím, jestli nám nezměnili nějaký let. To se stalo mému kolegovi z práce, kterému jej úplně zrušili. Prověřil jsem tedy letenky a ulevilo se mi. Připravil jsem pro děti základní informace pro jejich nejdůležitější povinnost – potvrdit 72 hodin před naším návratem, že opravdu poletíme. Stáváme se tímto hříčkou v rukách vlastních dětí.

Den nultý - 19. duben 2009

V neděli ráno jsme vyrazili s dostatečnou časovou rezervou a zamířili do Prahy k našim přátelům. Po malém občerstvení - kávě, pivu, slivovici a horké buchtě jsme předali klíče od našeho auta, které jsme ponechali na jednom z mnoha sídlištních parkovišť. Pak jsme se nechali odvézt na letiště. Odbavení kufru proběhlo bez komplikací. Trochu zklamaní jsme byli z rozmístění našich sedadel pro let z Paříže. Nikdo nebral v úvahu, že když člověk kupuje dvě letenky, tak je chce logicky vedle sebe. Raději jsme se tedy vzdali místa u okna výměnou za místa vedle sebe v prostřední řadě. Jak se později ukázalo, nebyla to vůbec špatná volba. Naše místa byla přímo za buňkou sociálního zařízení, kde byl oproti jiným řadám dostatek místa. Krátké, asi desetiminutové čekání na pasové kontrole bylo na konci velmi příjemné. „Konečně čeština“, prohlásil totiž pracovník na pasové kontrole a dal se s námi do řeči nedbaje dalších čekajících pasažérů. Pochlubil se tím, že pracoval na pardubickém letišti a dokonce věděl o parašutistech v mé rodné Chrudimi. Pak přišla na řadu kontrola palubních zavazadel. Bezprostředně před kontrolou jsme polkli poslední doušek vody a odložili láhev do jedné z nádob připravených za tímto účelem. Brát tekutinu na palubu je v dnešní době trochu problém.

Let do Paříže probíhal velice dobře, měli jsme náskok oproti předpokladu. Naše aerolinie nám podle očekávání nabídly k jídlu bagetu s nevelkým plátkem šunky a k pití pouze džus nebo vodu. Přistání na letišti Charlese de Gaulla zrovna moc měkké nebylo, pilot s námi praštil o zem jako Gustav Frištenský se soupeři v době největší slávy. Náskok, který jsme si v průběhu letu vypracovali, se rozplynul při čekání na výsuvný tubus. Francouzům trvalo snad čtvrt hodiny, než jej přistavili k letadlu. Prý měli nějakou poruchu. Nám se tak podstatně zkrátila doba, kterou jsme měli na přestup. S vědomím patálií, které si zažila naše dcera při své cestě do Koreje, jsme při chůzi chobotem sledovali zavazadla právě nakládaná na letištní vláček. Naše byla ještě s několika málo dalšími zavazadly v samostatném vagónku. To nás prozatím uklidnilo.

Během letu jsme se seznámili s mladou Češkou, která letěla do Marseille a měla na přestup ještě méně času než my. Společně jsme se prodírali mnohem větším a plnějším letištěm, než bylo to pražské. Cesta napříč letištními halami nám zabrala asi patnáct minut, nejdříve jsme se zorientovali podle mapy letiště získané z internetu, poté už nás vedly ukazatele. Naše obavy, že nestihneme přípoj, se naštěstí nenaplnily. Stihla jej i naše spřízněná duše, která našla svou bránu chvilku před námi. Nakonec nám do otevření vstupu do letadla zbývalo ještě skoro půl hodiny. A to jsme byli až na samotném konci terminálu (přestupovali jsme z terminálu 2D na 2F). Celá tato část haly byla prosklená. Šli jsme se tedy podívat na přípravu našeho letadla. Podél skleněné stěny bylo rozmístěno asi deset lehátek, které byly obsazeny odpočívajícími pasažéry, výhradně muži. Téměř všichni byli zuti a právě tento fakt, byl příčinou neskutečného zápachu, kterým byl tento prostor prosycen. Velmi rychle jsme jej tedy opustili.

Při nastupování do letadla Mauricijských aerolinií nás vítala snědá usměvavá posádka. Úsměvy jim vydržely po celou dobu letu. Obzvlášť dva stewardi, kteří měli na starosti náš rajón, byli v úsměvech nepřekonatelní. Z toho se dalo soudit, že to byli Mauricijci. O nich se říká, že jsou velmi přátelští, usměvaví a že s turisty rádi komunikují. Při startu se posadili do sedaček před naši řadu, čelem k cestujícím. Tomu předcházelo zdvořilé požádání o dovolení cestujících sedících naproti. Na důkaz vděku byl tento pár odměněn bonbónem. Čekání na odlet bylo nekonečné, dlouze jsme rolovali po letištních plochách a několikrát stáli. Tím jsme nabrali téměř hodinu zpoždění. Celou tu dobu běžela výkonná klimatizace. Už mi začínalo být zima. Steward mi slíbil, že až vzlétneme, bude to lepší. To jsem však nepozoroval, i když na můj podnět prý přidali na teplotě. Téměř po celou dobu letu jsem seděl nastrojen ve všem, co jsem měl k dispozici. Na palubu jsem se vybavil dvěma páry ponožek a jedny jsme dostali v letadle. Všechny jsem postupně na sebe navlékl. Tenkou deku, která byla určena pro dobu spánku, jsem neodkládal ani při jídle. V průběhu letu jsem začal chápat, proč byla v letadle taková zima. Nebyla to zřejmě výkonná klimatizace, nýbrž špatné topení. Venku totiž bylo až 61 stupňů pod nulou. Při jednom průjezdu vozíku jsem problém zimy definitivně vyřešil. V jedné z přihrádek jsem zahlédl hromadu malých lahviček a na jedné z nich nápis Green island. Neváhal jsem ani chvilku a požádal jsem o něj. Něco tak lahodného jsem už dlouho nepil. A jak to fungovalo proti zimě! Ochutnala jej taky Iva. Okamžitě si tento nápoj zamilovala a od této chvíle jsme již žádali vždy o dva kalíšky. S každým dalším kalíškem se na nás stewardi ještě více usmívali, věděli totiž, že spokojený cestující je jejich poslání.

S malými obrazovkami, které byly u každé sedačky, bylo možné ukrátit si téměř dvanáctihodinový let. V nabídce byly filmy, hudba, hry nebo sledování informací o letu. Právě tyto informace, jako kolik času zbývá do přistání, jak jsme vysoko, kolik je venku stupňů, nás nejvíce zaujaly. Pozadu nezůstaly ani hry. Iva hrála hry skoro celou noc nic nedbajíc na skutečnost, že jsme vyráželi ihned po její noční směně, kde se z pochopitelných důvodů nevyspala. V jednu chvíli byla tak zabraná do hry, že tlačítkem na ovladači přivolala letušku. Ta přispěchala s kalíškem vody. Asi jí nedošlo, odkud nouzový signál přišel. Na rozdíl od předchozího letu bylo k večeři teplé a výborné jídlo - rybí filety s rýží zalité velice chutnou krevetovou omáčkou.

Den první - 20. duben 2009

Po šesté hodině ranní místního času, po překonání 9438 km jsme hladce přistáli na ploše mezinárodního letiště sira Seewoosagura Ramgoolama na Mauriciu. Tento pán byl mauricijským premiérem v letech 1961 až 1982 a dovedl svou zemi až k nezávislosti na Velké Británii a je zde po něm pojmenováno mnoho objektů. Při vystupování jsme ještě prohodili pár slov se stewardem a vydali se směrem k imigračním úředníkům. Jejich přísné pohledy nevěstily nic dobrého. Obávali jsme se nejhoršího - nevpuštění do země. Lidé ve frontě před námi tahali ze svých zavazadel nejrůznější dokumenty, to nám na klidu rozhodně nepřidalo. Odevzdali jsme vyplněné formuláře, které jsme dostali ještě v letadle a museli jsme ukázat potvrzené ubytování a zpáteční letenku. Nakonec vše dobře dopadlo a byli jsme na půdě Mauricia. Chvilku jsme počkali na kufry. Dorazily oba, i když jeden byl trochu poškozený. Ještě na letišti jsme vyměnili polovinu eur na místní rupie a obstarali mapu. Cestou k východu nás zahrnovali taxikáři nabídkami na odvoz. Několik jsme jich odmítli.

Každým krokem, kterým jsme se blížili k východu z letiště, jsme víc a víc cítili, co obnášejí tropy. Bylo právě po bouřce a venku bylo jako v prádelně – horko a stoprocentní vlhkost. Na parkovišti před letištní budovou jsme byli oslovováni dalšími taxikáři. S jedním z nich jsme začali smlouvat o ceně. Z 65 euro nabízených za odvoz prvními taxikáři ještě v letištní hale jsme se dostali na 25. Tuto cenu už jsme považovali za přijatelnou, neboť obnášela více než 40 kilometrů jízdy napříč celým ostrovem z východu na západ.

Přestože jsme věděli, že na ostrově se jezdí vlevo, stejně jsme byli trochu zaskočeni, když mladý řidič taxi nasedl na pravé sedadlo. Cestou do Flic en Flac jsme rychle poznali, co dokáže počasí v tropech – třikrát jsme jeli v dešti, třikrát svítilo Slunce a dvakrát jsme pozorovali duhu. Když jsme se blížili k cíli, obloha byla skoro jasná a nám se poprvé ukázalo moře. Vilu Jasmine ve Flic en Flac jsme našli bez problémů. Přivítali jsme se s panem domácím a pak se ještě chvíli přeli s taxikářem o ceně. Začal totiž žadonit o příplatek, protože dohodnutá cena se mu zdála příliš nízká. Nakonec dostal dvě eura a odjel.

Pan domácí nás zavedl do apartmánu. Čekalo nás milé překvapení. Apartmán byl čistý, prostorný a dobře vybavený. Nechyběla ani klimatizace. Vchod vedl do malé zahrady, kde rostlo kromě banánovníku a kokosové palmy i několik stromů, které jsme neznali. Apartmán byl součástí vily, kde bydlel pan domácí se svojí rodinou a svým psem Bobym. Ten si nás rychle oblíbil, k čemuž postačila slupka z loveckého salámu. Nás na jednu stranu jeho přízeň těšila, ale na druhou stranu nám vadil jeho hrozný zápach. Příliš jsme se nezabydlovali, vybalili jsme jen to nejnutnější a vyrazili jen nalehko na první vykoupání. Cestou na pláž a ještě mnohokrát potom jsme byli trochu zaskočeni provozem vozidel po druhé straně. Obzvlášť při přecházení jsme museli dávat velký pozor. Po deseti minutách pohodové chůze jsme dorazili na pláž. Vstoupili jsme na jemný bílý písek. Ve vzdálenosti několika metrů od vody se táhl pás tvořený mušlemi a úlomky korálů. Voda byla i přes písečné dno čistá a teplá tak, že by tam člověk mohl být celý den. Po vykoupání jsme se vrátili do apartmánu, dali jsme si polévku. Do téže misky, samozřejmě po umytí, jsme si pak ještě uvařili kafe.

Odpoledne jsme si vzali veškerou výbavu a vyrazili znovu k vodě. Pláž byla téměř liduprázdná. Zčásti tomu bylo tak proto, že začínala místní zima, ale také díky globální krizi. Jak jsme se později dozvěděli od domorodců, krize zasáhla do turismu tak, že zde bylo o 40 procent méně turistů, než ve stejném období předchozího roku. Vybrali jsme si místo na okraji přesličníkového háje. Přesličník je jehličnan podobný borovici, který velmi hojně lemuje pláže a vytváří příjemný stín. Rozevřel jsem poprvé a naposledy slunečník, který jsem musel před odjezdem ještě zkracovat, aby se vešel do kufru. Právě kvůli malému využití slunečníku jsem se později stal předmětem Iviny kritiky. Oblékli jsme brýle, šnorchl a vydali se vstříc životu v tropických vodách Indického oceánu. Pár desítek metrů od břehu dosahovala hloubka dva až tři metry a začínali jsme vidět první korály. Postupně hloubka zase klesala a ve vzdálenosti přibližně sto metrů bylo vody tak po kolena a pro množství korálů nebylo kam stoupnout. Voda zde byla ještě daleko průzračnější, než blízko břehu. Mezi různobarevnými korálovými keři se skrýval bezpočet druhů barevných ryb – klipky, sapíni, ostenci, útesníci, komorníci, bičonoši, perutýni, murény a mnoho dalších. Sen o pozorování korálu a života na něm nabyl reálné podoby.

Kromě života v moři jsme si začali všímat i domorodců. Jeden právě na břehu čistil čerstvě ulovenou rybu. Nepoužíval k tomu nic jiného než úlomek korálu. Ochotně souhlasil s fotografováním. Další domorodec, kterého jsme poznali, byl prodejce výletů. Usměvavý, snědý mladík si k nám přidřepl a po krátkém zdvořilostním rozhovoru nám začal nabízet výlety. Vybrali jsme si dva, první z nich na čtvrtý den a ten druhý měl být dva dny poté, poslední den našeho pobytu ve Flic en Flacu. Pak přišlo na řadu smlouvání o ceně a o výši zálohy. Jako kdybych tušil, co se nám za pár dní přihodí, jsem mu tvrdil, že nemám s sebou peníze. Chtěl jsem, aby upustil od zálohy, ale neustoupil. Trvalo to pěkných pár minut, ale nakonec jsme se domluvili, že se staví za pár desítek minut a já dojdu pro peníze. Vyrazil jsem směrem k apartmánu a po chvíli se vrátil, abych mohl výlety zaplatit. Prodejce asi dobře věděl, proč chce zálohu, protože o chvíli později už jsme si podávali ruku s jeho konkurentem. Další naše seznámení nebylo s domorodcem, ale s Němcem. Právě Němci byli po Francouzích asi nejčastějšími návštěvníky Mauricia. K této domněnce nás vedlo téměř každý rozhovor s domorodci, kteří si o nás mysleli, že jsme právě Němci.

Při občasném pobytu na dece jsme sledovali blízký stánek s ovocem a zeleninou. Rozhodli jsme se koupit si tam čerstvý kokosový ořech. Prodavač vybral pěkný zelený plod, vzal mačetu a několikrát sekl na jeho širším konci. Do vzniklého otvoru vložil brčko. Během pár minut jsme vypili tekutinu uvnitř, mimochodem nevýrazné chuti a vydali se se svým ořechem zpět k prodavači. Ten udělal opět několik šikovných pohybů mačetou a podal nám kokosovou dužninu zbavenou veškerých slupek a skořápek. Pochutnávali jsme si na čerstvém kokosu a kochali se pohledem na zlátnoucí moře pod zapadajícím Sluncem. V tu chvíli k nám přihopsala hrdlička, která vyzobávala z písku semínka přesličníku. Hrdlička vůbec nedbala naší přítomnosti a přiblížila se až téměř na dosah ruky.

Užívali jsme si první kouzelný západ Slunce na ostrově. Trochu jsme byli překvapeni, jak rychle se setmělo, Slunce zde mizí za obzorem téměř kolmo. Na to nejsme z našich zeměpisných šířek vůbec zvyklí. Cestou domů jsme se zastavili v místním Sparu, nakoupili jsme první rum, pivo a pár drobností. Na Jasminu jsme dorazili v úplné tmě.

Večer jsme zkontrolovali, co s námi udělalo sluníčko. Kupodivu se dostalo i pod slunečník. Tak trochu to vypadalo, jako kdyby pod ním pálilo Slunce víc, než mimo. Na Ivě ležící mimo něj to příliš stop nezanechalo. Potom jsme si rozdělali rum a pivo. Tato značka rumu nás moc neoslovila, rozhodně to nebyl ten, který jsme ochutnali v letadle. Jednoznačně jsme rozhodli, že příště musíme změnit značku. Zato pivo nás mile překvapilo. Nejen, že bylo chutné, ale i obsahem 650 ml předčilo naše očekávání. A to platilo nejen pro to první, ale i pro všechny další. Snad jedinou vadou na kráse bylo poněkud užší hrdlo, na které jsme si ale rychle zvykli. K rumu a pivu přibylo ještě tradiční večerní kafe a žolíky. S prvním dnem pobytu se váže několik poznání – stmívá se během deseti minut, všude běhají psi a pobyt bude dobrým kurzem anglické konverzace.

Den druhý - 21. duben 2009

Druhý den ráno bylo nebe téměř bez mráčku. Rozhodli jsme se poznat nejbližší okolí a vydali jsme se kousek po pláži směrem k Tamarinu. Z kousku nakonec bylo asi 6 kilometrů. Míjeli jsme luxusní hotely s přilehlými zahradami plnými palem a exotických keřů a květin, lehátky, slunečníky, moly a někde i pobřežními altány. Některá místa nabízela až kýčovité pohledy. Cestou jsme se několikrát vykoupali. Využívali jsme k tomu i hotelové pláže, které jsou volně přístupné. Tu a tam jsme se dali do řeči s pracovníky hotelů, kteří dozorovali pláž. Obzvlášť jedna hlídačka téměř na konci pláže byla potěšena naší přítomností. Ráda si s námi popovídala a nechala se ochotně vyfotit. V této situaci vznikala zajímavá fotka, kterou jsme nazvali „Black & White“, na které byla s Ivou. Před rozloučením nám ještě poradila, jak se dostat zpět, abychom nemuseli jít po pláži. Konstatovali jsme, že to musí být příšerná nuda – stát nebo procházet se po pláži a řešit případné nepřístojnosti hotelových hostů a turistů, kteří tam nejsou. Za celý den jsme totiž potkali jen pár lidí a místy několik stovek metrů vůbec nikoho.

Rychlý návrat byl v tuto chvíli nutností. Docházela nám voda, které jsme si vzali jen na krátkou procházku a už delší dobu jsme s ní šetřili. Na radu hlídačky „Black“ jsme se vrátili pár set metrů k jednomu z nejluxusnějších hotelových komplexů Sofitel Imperial. Drze jsme prošli zahradou kolem bazénu až do recepce. Prošli jsme recepcí a po pár krocích jsme se dostali na silnici. Voda definitivně došla, rozhodli jsme se tedy rychle vyřešit návrat. Vydali jsme se směrem k domovu a vyhlíželi první autobusovou zastávku na cestě. Cestou jsme odmítli několik taxíků. Po necelém kilometru jsme narazili na zastávku, kde jsme chvíli počkali. Přesněji řečeno, nejednalo se o zastávku s jízdním řádem a případně s čekárnou, jak jsme zvyklí z domova. Zastávka se dala tušit v místě, kde byla v zemi nenápadná trubka s malou cedulkou s nápisem BUS. Po chvíli čekání se přikodrcal řvoucí autobus, který by u nás byl už dávno ve šrotu. Nastoupili jsme, posadili se a po chvíli přišel konduktor (průvodčí), aby nám prodal jízdenky. Potom nám teprve došlo, že jsme jediní bílí. Trochu jsme z toho byli nesví, ale cesta dopadla dobře. Vystoupili jsme poblíž Sparu a zamířili dovnitř. Zakoupili jsme si chlazené pivo a hned u vchodu do nás zasyčelo. Teprve potom jsme se vydali domů. Dali jsme si polévku, Iva po náročné procházce na chvíli usnula. Já jsem se mezitím dal do hovoru s panem domácím, který se pohyboval po zahradě. Navrhl jsem mu, zda by nás nechtěl vzít na výlet. Ochotně souhlasil a vyzval mne k napsání seznamu lokalit, které bychom chtěli navštívit. Napsal jsem seznam jedenácti míst. Pan domácí je rychle prošel a postupně tužkou označil deset z nich jako možné. Nechtěli jsme věřit tomu, že je to za jeden den možné. Ale Mauricius není velký a vzdálenosti mezi jednotlivými místy krátké. Dohodli jsme si cenu a na důkaz dohody jsme nabídli panu domácímu panáka Myslivce z našich skromných zásob. Vezli jsme s sebou totiž jen jednu placatici s vědomím, že budeme pít vyhlášený mauricijský třtinový rum. Pan domácí si dal nalít pouze malou skleničku s tím, že bude druhý den řídit, protože výlet jsme dohodli hned na příští den. Po prvním doušku prohlásil, že je to příliš silné. Tomu jsme už rozuměli, protože mauricijský rum má jen 30 – 37 % alkoholu. Když dopil, na chvíli odběhl a přinesl na oplátku trs výborných banánů. Pak ještě chodil po zahradě, lezl po stromech a sklízel další ovoce, která jsme v životě neviděli – mombín sladký, mango, guavu. Guava byla spíš na ukázku, nebyla už k jídlu. Nakonec nám ještě slíbil kokos, ale pak na něj pozapomněl.

Pozdě odpoledne jsme se ještě vydali k vodě. Cestou jsme se zastavili v obchodě s oblečením, s tím, že by si Iva mohla něco koupit. Dopadlo to tak, že jsem si odnášel nové rifle za velmi příznivou cenu a Iva odešla s prázdnou. Potom jsme se zastavili u restaurace, která nás zaujala plastikou Doda v nadživotní velikosti. Prohlédli jsme si jídelní lístek a slíbili si, že sem si zajdeme na večeři. V tuto chvíli jsme však ještě netušili, že se nám toto přání nesplní. Krátce jsme se za soumraku vykoupali a přes Spar se vrátili zpět. Chtěli jsme vrátit lahve od piva, ale některé nám nechtěli vzít. Odlepili jsme z nich totiž etikety. Na večeři se nám už nikam nechtělo, tak jsme se spokojili s výborným obřím jednokilogramovým jogurtem. Poznání druhého dne – všichni při potkávání zdraví a ani na Mauriciu neprší každý den.

Den třetí - 22. duben 2009

Další den ráno o půl deváté jsme nasedli do auta k panu domácímu a vyrazili na dohodnutý výlet. Naše první zastávka byla na vyhlídce u vodopádu Tamarin. Vodopád tvoří kaskáda sedmi menších vodopádů. Celý je obklopen hustým zeleným porostem. Opustili jsme vyhlídku a nedlouho poté jsme zastavili v květinářství, kde pěstují především anturie. Tato zastávka byla tak trochu nad plán, byl to nápad pana domácího. Nejdříve jsme obdivovali obrovské množství kvetoucích rostlin. Potom jsme vstoupili do malého prostoru vyhrazeného pro vázání květin. Jedna domorodá dívka tam právě nesla uvázané kytice anturií. Moc jí to s těmi květinami slušelo, tak jsem ji požádal, zda si ji mohu vyfotit. Okamžitě odložila kytice, upravila se a čekala. Vysvětlil jsem jí, že ji chci vyfotit s těmi kyticemi. Vzala je tedy zpět do náruče a nechala se tak zvěčnit.

Dál jsme pokračovali do vnitrozemí směrem k hinduistickému chrámu v Grand Bassin. Cestou jsme se zastavili u velkého sladkovodního jezera Mare aux Vacoas. Je to největší jezero a současně největší zásobárna vody na ostrově. Díky své poloze ve výšce 600 m nad mořem má spíše charakter jezera ve Finsku, než v tropech. Chvíli nato jsme se ocitli u 108 stop vysoké sochy boha Shivy. Byla instalována poměrně nedávno, v roce 2007 a je jednou z největších soch na světě. Socha patří k hinduistickému svatostánku Ganga Talao, kde byla naše další zastávka. Hinduistický chrám leží u jezera, ze kterého ční několik soch hinduistických bohů. Chrám není architektonicky nijak zajímavý, ani bychom tam svatostánek nečekali. Interiér, stejně tak jako v několika dalších, které jsme navštívili, připomínal koupelnu nebo řeznictví kvůli bílým kachličkám, kterými byly obloženy celé stěny. Před vstupem jsme se museli zout. Uvnitř bylo několik soch bohů, ke kterým věřící pokládali všudypřítomné žluté květy, vonné tyčinky a někdy i jídlo. Ke konci prohlídky jsme se dali do řeči s místním duchovním, který nás nejprve pro štěstí označil rudou barvou na čelo. Poté jsme s ním diskutovali o několika tématech, ale hlavně o rozdělení Československa a Jugoslávie. Stranou nezůstal ani fotbal. Byl to velmi příjemný rozhovor.

Další zastávkou na naší trase bylo Museum a továrna na výrobu čaje Bois Cheri. Cestou se zastavujeme na plantáži, kde domorodé ženy trhají ručně čajové lístky. Cenné jsou jen ty poslední tři z každého výhonu a zručná sběračka jich za den nasbírá až padesát kilogramů. Cestou k museu jsme potkávali sběračky s nejrůznějšími zavazadly plnými lístků na zádech, v rukou nebo na hlavě. V museu jsme shlédli krátký film o čaji a několik exponátů a obrázků o historii a výrobě čaje. Mezi všemi vystavenými předměty nás zaujal název jednoho z přístrojů, který jsme znali a který zde byl překvapivě nazván stejně jako u nás – „Samovar“. Po prohlídce musea na nás čekala průvodkyně a zavedla nás do výroby. Ukázala nám celý proces od navážení, sušení, drcení, fermentace až k sáčkování a balení. Celou prohlídku doprovázela svižnou a především hlasitou angličtinou. Dokázala tak překonat hluk některých strojů. V celém procesu výroby jsme byli překvapeni, jak dokážou mít Mauricijci nízkou produktivitu práce. Vypozorovali jsme, že prostoj půl směny během jednoho dne nebyl u některých profesí zvláštností. V továrně panovala přísná specializace a dělba práce. Nebylo tedy možné, aby žena, která čekala, až se jí naplní krabice s čaji, mezitím odnesla plnou krabici na další pracoviště. Na to tam byl někdo jiný. Takových případů jsme během prohlídky postřehli hned několik. Ale všichni byli spokojení a usmívali se. Po prohlídce jsme zajeli do restaurace přidružené k továrně. Z restaurace postavené na vyvýšeném místě se naskýtal úžasný pohled na jezero obklopené čajovými plantážemi. Ochutnali jsme několik druhů čaje. Za chvíli jsme již byli plní vody, takže na všechny druhy ani nedošlo. Možná to bylo trochu i tím, že jsme nedbali rad našeho pana domácího, který tvrdil, že do šálku se má nalít pouze tak polovina vody a v tomto množství vykoupat dva sáčky čaje. Zkusil jsem to podle jeho rady, byla to síla. Asi je to o zvyku, on taky nemohl popadnout dech, když polkl doušek našeho Myslivce, a to ještě neměl příležitost ochutnat slivovici. Součástí restaurace byl také obchůdek s čajem, tak jsme jej před odjezdem navštívili. Usoudili jsme totiž, že čaj bude dobrý dárek pro naše blízké.

Při průjezdu vnitrozemím jsme zastavili na dalších dvou vyhlídkách – u vodopádu Alexandra a Black River Gorges National parku. Cedule u parku upozorňovala na nebezpečí hrozící od drzých opiček, které neváhají turistům brát jídlo přímo z ruky. Žádnou jsme ale nespatřili. Zato jsme si na parkovišti koupili ananas dovedně oloupaný domorodou ženou.

Naším dalším cílem byla palírna rumu. Na silnici klikatící se mezi bujnou vegetací jsme však náhle zastavili. Pan domácí vyběhl se sáčkem a zmizel v houští. My jsme obdivovali tropické rostliny podél silnice. Pak jsme si utrhli několik plodů guavy. Za chvíli přispěchal pan domácí s úsměvem a plným pytlíkem této plodiny. Domorodci z tohoto ovoce připravují pomazánky. Po chvíli jsme přijeli k palírně. Abych se přiznal, měl jsem trochu jinou představu o továrně tohoto typu. Namísto otlučených šedivých budov nás uvítal komplex, který bych přiřadil spíše k sídlu zámožného podnikatele. Několik budov bez viditelných vad na kráse, udržovaný trávník s okrasnými keři a květinami, jezírko vykládané mramorem. Výstavní bylo i snědé děvče u vstupní brány. Trochu zklamáni jsme byli z faktu, že neběžela výroba. Dokonce jsme trochu pochybovali, zda tam někdy výroba běží a jestli tato palírna neslouží jen na ukázku turistům. Ale viděli jsme provádět údržbu na pásu pro drcení třtiny, tak to asi bude palírna se vším všudy. Průvodkyně vládla ještě rychlejší angličtinou, než ta v čajovně. Zato se věnovala pouze nám. Mnoho informací jsme nezachytili, ale když začala ochutnávka, už nebylo žádných nejasností. Přistoupili jsme k velkému stolu uříznutého z jednoho kmene, kde bylo vše připraveno – lahve, skleničky a jednohubky k zakousnutí. Za velkým oknem jsme mohli vidět dubové sudy, ve kterých rum zraje. Průvodkyně nás seznámila s jednotlivými druhy rumu, které jsme postupně chutnali. Trochu na nás šetřila, skleničky lila ani ne do půlky. Po ochutnávce jsem si ještě nechal nalít plnou sklenku toho podle mého názoru nejlahodnějšího rumu. I když bylo venku teplo, nezanechala na nás ochutnávka žádné následky.

Pohledem na krásnou recepční jsme se rozloučili s palírnou a vyrazili na jihozápadní pobřeží. Serpentinami jsme rychle klesali z výšky 700 m nad mořem na nejzápadnější výběžek ostrova. Zastavili jsme na jednom z nejkouzelnějších míst ostrova – u vodopádu a sedmibarevné země Chamarel. Vodopád je dobře vidět z vyhlídky vzdálené nějakých dvě stě metrů, ale jinak je nepřístupný. Leží totiž na soukromém pozemku. Zato sedmibarevná země je, ač za poplatek, přístupná na dotyk. Jedná se vlastně o vulkanický prášek, který vznikl díky erozím a usadil se v rýhách. Prášek je tvořen oxidy železa a hliníku. Prášek má snad všechny barvy duhy, avšak převládá žlutá, růžová a červená. Předpokládá se, že tyto barevné pruhy vznikly nestejnoměrnou teplotou roztavené horniny. Tento prášek má nevšední vlastnosti. Například, když se smíchá různě barevná hornina dohromady ve sklenici, po několika dnech se hornina opět rozdělí podle barev do pruhů. Tuby s touto barevnou horninou zde prodávají jako suvenýr.

Po pár kilometrech sjezdu jsme se dostali na pobřeží na poloostrov Le Morne. Své jméno dostal podle 556m vysoké hory Le Morne Brabant , která je jednou z nejznámějších dominant ostrova. K této hoře se váže pověst. Na počátku 19. století jeden uprchlý otrok, neinformovaný o tom, že otroctví bylo zrušeno, uviděl skupinu vojáků a v domnění, že ho jdou chytit, dokázal na horu vyšplhat a poté co dosáhl vrcholu, volil raději smrt skokem dolů, než aby byl znovu uvězněn jako otrok. Tato oblast je jednou z nejluxusnějších destinací pro turisty. Hotelové pláže jsou zde přístupné pouze hotelovým hostům. To nám nevadilo, neměli jsme v úmyslu se koupat. Zastavili jsme pod horou Le Morne Brabant u přesličníkového háje zamířili k vodě. Trochu jsme se rozhlédli po krásné bílé pláži a hájem zamířili zpět. Přistoupili jsme se k jedné ze skupinek domorodců, kteří zde trávili volný čas. Mohla to být polední pauza, ale podle jejich věku mohli být někteří už v důchodu. Seděli na zemi, dekách nebo na malé židličce, povídali si a hráli hry. Nevzpomínám si, že bych něco takového viděl u nás. Dali jsme se s nimi do řeči a zeptali se jich, zda si je můžeme vyfotografovat. Stejně tak jako ostatní, kterých jsme se na Mauriciu po celou dobu pobytu ptali, souhlasili.

Z Le Morne jsme pokračovali silnicí vedoucí po jižním pobřeží ostrova k dalšímu bodu naší cesty. Tato oblast je úplně jiná, než jsme dosud viděli. Nejsou tady hotely ani turisté. Zahlédli jsme jen pár domorodců odpočívajících v přesličníkových hájích a několik rybářů. Část jižního pobřeží je na rozdíl od zbytku ostrova specifická tím, že není chráněna korálovým útesem. Díky tomu zde velké vlny dosáhnou břehu, což hojně využívají surfaři. Na jednom místě se silnice stočila pár set metrů do vnitrozemí, aby mohla překonat ústí řeky. Při pohledu směrem k pobřeží nás zaujal rozestavěný most, který překlenoval její široké ústí. Jak nám řekla pan domácí, tuto stavbu si vynutily časté záplavy silnice, po které jsme jeli. V období dešťů se tudy mnohdy nedá projet. Zastavili jsme na dalším kouzelném místě, které nese název Gris Gris. Je to zatravněný pobřežní útes s nádherným výhledem na kamenité pobřeží a pláž sevřenou skalisky. Koupání je zde nebezpečné. Ale ani počasí nás k tomu právě nevybízelo. Foukal dost silný vítr a velké vlny se tříštily o skalnaté pobřeží. Horší v tuto chvíli bylo, že nám docházely baterie u lepšího ze dvou našich fotoaparátů. A náš výlet ještě zdaleka nebyl u konce.

Na útesu Gris Gris jsme se rozloučili s jižním pobřežím a zamířili jsme do vnitrozemí k La Vanille Crocodile Parku. Park je zaměřen především na chov krokodýlů, kterých tu jsou stovky. Trochu nás začal tlačit čas, nevyužili jsme tedy nabídku místní restaurace, kde jsou připravovány pokrmy z krokodýlího masa, ani prodejnu suvenýrů, kde jsou k dostání výrobky z krokodýlí kůže. Zato jsme si užili kouzlo bezprostředního kontaktu s obřími želvami, mezi kterými jsme procházeli přímo ve výběhu. Iva jedné z nich nabídla mladou větvičku želva ji ochotně schroupala přímo z ruky. Při této příležitosti jsme ještě úspěšně provětrali zbytky baterie ve foťáku. Z dalších zvířat nás nejvíce zaujaly gigantické žáby, které jsme mohli pozorovat přímo při páření nebo pobyt v kleci s velkými netopýry. V celém parku roste spousta stromů, banánovníky, bambusy a kvetou tu nádherné keře a rostliny, takže si člověk místy připadá jak uprostřed tropické džungle, kam neproniknou ani sluneční paprsky. Posledním bodem parku bylo insektárium. Ve vitrínách je zde přes 20 tisíc druhů hmyzu od obrovských chlupatých pavouků po nádherné motýly desítek barev, odstínů a velikostí.

Začínalo se šeřit, tak jsme rychle opustili park a jeli k poslední zastávce našeho celodenního putování – vyhaslému kráteru Trou aux Cerfs. Autem jsme se dostali až téměř k vrcholu. Na místo jsme dorazili skoro za tmy, takže dno kráteru jsme mohli pouze tušit za hustými stromy a keři lemující okraj kráteru. Z vrcholu byla ale pěkná vyhlídka na blízké město Curepipe. Kolem kráteru o průměru 300 metrů vede cesta, kterou využívají milovníci procházek a joggingu. Vzhledem k úplné tmě jsme se nevydali obejít kráter, jak bychom za světla zcela jistě učinili. Tma byla ještě umocněna tím, že se zatáhlo a cestou zpět začalo pršet. Pan domácí s námi uháněl, jako by nás ukradl. Na náš vkus jel dosti riskantně, ale bezpečně nás dovezl domů. Po návratu jsme zjistili, že s námi bydlí gekon. To nám nevadilo tolik, jako skutečnost, že nemáme ani kapku rumu. Byl to takový ponurý večer. Iva usnula ihned po vypití kafe. Den byl opravdu náročný.

Poznání třetího dne – řidiči troubí za všech okolností, když někdo zdržuje, jako upozornění, možná i jen proto, aby ukázali svou sílu. Nikdo, ani děti, cyklisté nebo psi a jeleni si nedovolí při chůzi po silnici udělat náhlý neočekávaný krok stranou, s tím řidiči kalkulují a jezdí poměrně svižně i v úzkých ulicích plných lidí. Kupodivu nikde nejsou vidět přejetá zvířata, ani pan domácí o nich neslyšel.

Den čtvrtý (kritický) - 23. duben 2009

Pršelo skoro celou noc. Ráno byl svěží vzduch, teplota venku byla neobvykle nižší, než v apartmánu. Na dnešek jsme naplánovali výlet na Ile de Cerfs. V dohodnutý čas jsme se dostavili se na smluvené místo. Před výjezdem nabíráme asi půlhodinové zpoždění při čekání na nějakého opozdilce. Překvapením pro nás byla osoba za volantem. Byla to mladá, štíhlá, snědá žena, ale její řidičské umění jsme museli ocenit. S mikrobusem plným lidí jela opravdu dobře a bezpečně. Jedinou kaňkou na jejím výkonu bylo zadrhnutí o vyčnívající kámen při parkování v cíli naší cesty na opačné straně ostrova. Cestou jsme pozorovali, jak na Mauriciu záplatují výtluky na silnicích. Technologie je stejná, ale na rozdíl od našich cestářů činí toto na začátku zimy. I když zima na Mauriciu vypadá úplně jinak, než u nás. Mrazy tam rozhodně nehrozí.

Nasedli jsme do lodi s proskleným dnem, což měl být slíbený rychlý člun. Všichni nás sice předjížděli, ale zato jsme mohli nahlédnout na mělčinách pod hladinu. Asi za čtvrt hodiny jsme přistáli na ostrově Ile de Cerfs vyhlášeném svou nejkrásnější lagunou. Laguna byla vlastně takovým obrovským brouzdalištěm s jemným pískem. Smočili jsme se tam do půli lýtek, ale nehodlali jsme tam strávit celý vyhrazený čas. Vydali jsme se kousek dál a narazili jsme na úzký průplav mezi dvěma ostrovy. Usoudili jsme, že by to mohlo být dobré místo na šnorchlování. Byl tam nezvykle silný proud, který nás nemilosrdně unášel pryč, ale viděli jsme spoustu barevných ryb, kterým vévodily sic téměř bezbarvé, ale zato až jeden metr dlouhé, jako jehla štíhlé ryby, kterých jsme se mohli téměř dotknout. Tuto rybu jsme potom již nikde jinde neviděli. Po vykoupání jsme šli na místo srazu, odkud jsme měli jet na prohlídku vodopádu. Před odplutím zavládl trochu zmatek. Nalodili jsme se na opravdu rychlý člun a zakrátko uháněli k vodopádu na hlavním ostrově. Místy bylo možné nazvat jízdu až zběsilou. Skákali jsme po vrcholcích vln, tvrdě dopadali a zatáčeli ve velkém náklonu. Blížili jsme se k pevnině, když několik set metrů od břehu moře náhle ale opravdu náhle změnilo barvu z modrozelené na světle hnědou. Marně jsme si lámali hlavu tím, co tento jev způsobilo. Pluli jsme dál až k ústí řeky a pokračovali proti proudu, dokud nás nezastavil vodopád – cíl naší cesty. V tuto chvíli nám bylo jasné, jak barevný přechod v moři vznikl. Po celonočním dešti nabrala říčka úplně jiný rozměr, než obvykle a nesla s sebou spoustu bahna, které vrhala do moře. O to krásnější byl pohled mohutný vodopád, který na fotografiích ukazoval pouze zlomek toho, co předvedl nám. Cestou zpět s námi pilot lodi kličkoval mezi malými zelenými ostrůvky a pak nás vysadil opět na ostrově, kde jsme měli plánovaný piknik. Pár metrů od břehu, na malém prostranství mezi přesličníky byly připravené stoly. Na stolech ležely ubrusy potištěné palmami, různými motivy z moře a nemohl chybět ani symbol Mauricia pták Dodo. Sedli jsme si ke stolu s jednou rodinou z Paříže. K pití byly na stole připraveny lahve s vodou, colou, pivem, bílým a červeným vínem a rumem. Kromě vody jsme ochutnali všechno. Na seznámení s Francouzy jsme si dali rum. Oni jej pili s citrónem a oslazený. Vyzkoušeli jsme jejich úpravu, ale samotný je samotný. Na žízeň samozřejmě dobře fungovalo pivo. Po napojení přišlo na řadu i jídlo. Jako první chod byl kousek grilovaného kuřete. Iva se obávala, že už je konec oběda, ale obavy se záhy rozplynuly. Přinesli každému grilovanou rybu tvaru i velikosti menšího kapra, která přečnívala na obou koncích talíře. Předzvěstí kvality ryby byla tlama plná ostrých zubů. Chuť ještě překonala očekávání. V průběhu oběda řidič jednoho z člunů zasedl za bongo a spustil ještě s dalším snědým holohlavým chlapíkem hrajícím na kytaru malý koncert ostrovních rytmů a melodií. Když jsme dojedli rybu, měli jsme chvíli času do dalšího chodu. Toho využila Iva k tomu, aby se s těmito umělci nechala fotografovat. Tím samozřejmě vyvolala lavinu. Atmosféra se uvolnila. Dokonce se se mnou nechala vyfotografovat i mladá řidička z mikrobusu. Byli jsme už nasyceni, ale zlatý hřeb měl ještě přijít. Na každý stůj přinesli velký talíř langustami. Už od rána jsme měli obavy, že nebudeme vědět, jak do toho, ale stačil pohled na talíř a trochu taky k sousedům a bylo vše jasné. Situaci nám usnadnil fakt, že byly předem rozpůlené. Byla to opravdová delikatesa, člověk přestane vnímat i různé končetiny, které z každého kousku trčí. Něco tak lahodného jsme už dlouho nejedli. Ne každý u našeho stolu langustu jedl, tak jsme si jich mohli užít dosyta. Na závěr byl ještě banán, jak jinak, než grilovaný a také moc chutný. Dali jsme si k němu kávu. To jsme ještě netušili, že káva není v ceně. Cena za jedno 50,- rupií byla dost silné kafe, ale nelitovali jsme, káva výborně završila kulinářský zážitek.

Nasedli jsme na loď a zamířili na místo, kde jsme dnes poprvé přistáli, abychom tam strávili zbytek odpoledne. Na přídi seděla skupinka dětí. Iva rozbalila disco sušenky a začala je nabízet. Děti se chvíli zdráhaly, ale pak se do nich s chutí pustili. Za chvíli jsme přistáli, vyslechli pokyny k odjezdu a plni krásných zážitků jsme zamířili tropickým lesíkem na protější břeh, který jsme si vyhlédli už dopoledne kvůli klidnější atmosféře bez lidí. A pak se to stalo! Procházíme přes místní restauraci, najednou za sebou slyším zvláštní zvuk. Ohlédnu se a nevěřím vlastním očím. Iva sedí na zemi a drží si ruku, kterou už měla před pár lety zlomenou. „Je po všem“, říkám si a skláním se nad ní. Ukazuje mi levou ruku, vše je jasné – obě kosti jsou opět zlomené. Pokolikáté už?! Jeden schod, zakopnutí a vše se nám obrací naruby. Než jsem se vzpamatoval, z nitra restaurace vyběhli dva snědí chlapíci v kšiltovkách. Obhlédli situaci, jeden nalámal násadu od koštěte, druhý přinesl dva čisté ubrusy a společnými silami vyhotovili jedinečnou fixaci. Trochu jsem byl později kárán za to, že jsem to jenom fotografoval. Nikdo jiný ale nablízku nebyl, tak to byla moje povinnost. Netušili jsme, jak rychle se zpráva rozšířila, ale za chvíli byl poblíž připravený golfový vozík. Zvedl jsem Ivu ze země, posbíral odložená zavazadla a zamířili jsme k vozíku. Iva nasedla a nechala se odvézt asi třicet metrů. Domorodci jsou neskutečně obětaví, odmítnout tuto službu jsme nemohli. Dalším krokem k záchraně Ivy byla okamžitá plavba superrychlým člunem zpět na pevninu. Cesta byla pro Ivu při té rychlosti spíše utrpením, ale ani tu jsme nemohli odmítnout. Hlavou se nám honily myšlenky, co bude dál?

Na pevnině jsme pár desítek minut počkali na naši skupinu. Uvědomili jsme si, že jsme klidně mohli jet s nimi pomalou lodí. Ale hlavně, že jsme byli mezi svými. Začali jsme diskutovat o tom, zda jet na soukromou kliniku nebo do bezplatné státní nemocnice. Vsadili jsme na jistotu kvality ošetření a vybrali soukromou kliniku. Jedna z nich byla dokonce v místě našeho ubytování ve Flic en Flacu, takže volba padla na ni. Cestou jsem ještě zavolal na pojišťovnu a nahlásil úraz. Cestou na kliniku, ještě na dálnici jsme zažili jeden nepříjemný okamžik. Pod tíhou okolností a přijatých tekutin Iva potřebovala náhle, ale o to naléhavěji vykonat malou potřebu. Pár kilometrů nebylo kde zastavit, Iva se kroutila bolestí. Pak se naskytla příležitost na jednom sjezdu z dálnice. Iva na nic nečekala, vyběhla ven. Vše naštěstí dobře dopadlo.

Už za tmy jsme dojeli na kliniku do Flic en Flacu. Byla to nová, moderně zařízená klinika. Po ohlášení na recepci přišel během pár minut doktor. Rozbalili jsme ubrusy a násadu od koštěte, doktor udělal rentgen a poté i další vyšetření. Už napodruhé se zdařil odběr krve, to je u Ivy věc nevídaná. Rentgen potvrdil to, co jsme už věděli, že operace bude nezbytná. Násada od koštěte byla vyměněna za kus prkýnka zabaleného do obvazu a mohli jsme se odebrat na pokoj. Špičkově vybavený dvoulůžkový pokoj v přízemí s vlastní sociálkou, televizí, dévédéčkem, lednicí, klimatizací a obrazy na stěnách se stal Iviným domovem po následující dny.

Před klinikou se objevil snědý mladík, který nám prodával výlety. Bylo nám jasné, že výlet plánovaný na pozítří, nemůžeme uskutečnit. Domluvili jsme se na vrácení zálohy, kterou dostal hned první den. V tuto chvíli se naše zážitky začaly ubírat různými směry. Měl jsem toho všeho dost plnou hlavu, zaskočil jsem si do blízkého supermarketu Spar na pivo. Koupil jsem Ivě taky nějakou vodu. Před vchodem jsem požádal slečnu u výkupu lahví o otvírák. Zatímco jsem se občerstvoval, dali jsme se spolu do řeči. Jmenovala se Jeyna a zajímala se o to, jak je to u nás s prací. Později jsme se viděli ještě několikrát. Dala mi svou e-mailovou adresu. Po návratu domů jsem jí posílal fotku, kterou jsem udělal asi hodinu před definitivním odjezdem z této destinace, ale e-mail se mi vracel jako nedoručitelný. Ze Sparu jsem se vrátil na kliniku. Doktor přišel někdy kolem deváté a sdělil nám, že zítra ráno v 5:00 bude operace, při které Ivě do kostí vloží dráty. Při komunikaci o těchto závažných věcech jsem si uvědomil, že moje angličtina má určité rezervy. Horší ale bylo, když zůstala Iva sama a personál kliniky se jí chodil ptát na nejrůznější věci. Většinou nepochodil, pokud však nepoužil nějaký latinský výraz, kterému jako zdravotní sestra rozuměla. V tom případě byla schopná pokývat hlavou.

Poněkud drsné poznání čtvrtého dne – není třeba si shánět ubytování, stačí si přivodit úraz, zajet na kliniku a máte jej včetně all-inclusive. Jenom musí mít člověk nervy na to, že do poslední chvíle neví, kolik jej to bude stát a zda to pojišťovna proplatí.

Den pátý - 24. duben 2009

Z pochopitelných důvodů byla dnešní noc hrozná. Moc jsem toho nenaspal. Informoval jsem pana domácího o tom, co se nám stalo. Říkal, že klinika, kde Iva leží, není příliš dobrá volba. Prý je jednou z nejdražších na ostrově. Tato informace mi na klidu rozhodně nepřidala. Podle něj operace může stát tak tisíc euro. Stále jsme doufali, že ne nás. Ráno před osmou hodinou jsem dorazil na kliniku, Iva byla ještě na sále. Usazen v pohodlném křesle si krátím čekání psaním poznámek a honbou za komárem. V půl deváté přijíždí pojízdné lůžko. Kolem je několik lidí, každý plní svou přidělenou funkci. Iva byla ještě rozespalá po narkóze, ale už vnímala okolí. Prohodili jsme pár slov. Sestra mi sdělila, že Iva bude ještě tak čtyři hodiny spát. Nasadila jí kyslíkovou masku a vzápětí se ozývalo chrápání. Pořídil jsem unikátní fotografii a opustil jsem kliniku. Zamířil jsem na poštu, kde měl být podle pana domácího k dispozici zdarma internet. Přišel jsem do maličkého vestibulu a usadil se u jednoho z dvou počítačů. Než jsem se rozkoukal, byla u mne čokoládová dívka a sdělila mi, že internet není zdarma. Byl jsem rozhodnutý za něj i zaplatit požadovaných 10,- rupií za čtvrt hodiny, ale nešla síť, tak jsme si alespoň popovídali. Z pošty jsem se pomalu loudal na pláž. Vykoupal jsem se a vyrazil podél pláže. U každého luxusnějšího hotelového komplexu jsem testoval, zda nemají veřejně přístupnou wifi síť. U hotelu Klondike to vypadalo nadějně, sít měli, ale bohužel chráněnou heslem.

Vrátil jsem se domů, snědl zbytky pečiva se sýrem a vyrazil znovu na pláž. Jak je patrné z předchozích řádků, veškeré body zájmu tedy klinika, Spar, pláž a nakonec i apartmán byly od sebe maximálně pět minut vzdálené. Po krátkém vykoupání jsem zamířil do oblíbeného Sparu pro bagetu, pivo a rum. S nákupem jsem se vrátil znovu na kliniku. Iva už byla vzhůru. Probrali jsme nejnovější aktuality a poté jsem se vydal zase na apartmán. Dnešní den vůbec byl ve znamení chůze – na apartmán něco přinést, či odložit, na kliniku za Ivou, do Sparu na nákup a vykoupat. V průběhu svých pochůzek jsem potkal spolucestující z výletu i mladíka, který nám výlet zajišťoval. Oba se zajímali, jak to je s Ivou. Potěšilo mne, že jim nejsme lhostejní. Při jedné z návštěv podvodního světa s ploutvemi, brýlemi a šnorchlem mne zaujal hrbolatý nafialovělý korál s otvorem po straně. Zaťukal jsem na něj a téměř okamžitě se v tom otvoru objevila hlava murény. Pózovala tam dost dlouho, až jsem zalitoval, že nemám s sebou fotoaparát. A to ještě nebylo všechno! Už jsem měl namířeno k pláži a vidím cosi vlajícího v mořském proudu. Připlaval jsem blíž a přede mnou stanul na pár desítek centimetru krásný perutýn. S vědomím nebezpečí jsem ho zkusil podráždit mávnutím ruky. Vůbec neuplaval a rozvinul své ploutve. Nádhera! Škoda, že Iva toto vše poznávala jen z mého vyprávění.

Večer se vlivem cyklónu ochladilo trochu víc, než předchozí dny. Pan domácí tvrdil, že tento charakter počasí vydrží dva dny.

V tento den nás ještě kontaktovala dcera s dotazem „Nestalo se vám nic? Jste v pořádku? Já se necítím dobře a bolí mne ruka! Na jednu stranu jsme ji ubezpečili, že jsme v pořádku, ale na druhou stranu jsme začali stoprocentně věřit telepatii. Jinak totiž nemohlo dojít k přenosu informací o úrazu přes půl zeměkoule.

Poznání pátého dne – korálový útes a život na něm předčil všechna očekávání a telepatie existuje.

Den šestý - 25. duben 2009

Navzdory předpovědi pana domácího se oteplilo a bylo stejně teplo jako předchozí dny. Můj program byl velmi podobný tomu z předchozího dne. Na jedné ze zastávek na pláži jsem zaslechl češtinu. Jak jsem během krátké chvíle zjistil, byl to mladík, který tam právě skončil devítiměsíční pracovní šichtu. Pozval pár přátel a společně si užívali dovolenou. Bavili jsme se o všem možném, poskytl mi cenné informace. Jedna z mých otázek byla, jak to je vlastně se zákazem vývozu korálů. Říkal, že zákaz platí, ale není nikoho, kdo by jeho dodržování kontroloval. V průběhu jeho pobytu jej prý navštívilo několik přátel a každý si kilo korálů domů vezl. Samozřejmě, že se jedná o ty bílé úlomky, kterých se po břehu válejí tuny a které jsou již dávno bez života. Od této chvíle jsme přestali korály a mušle pouze fotografovat a pár jsme si jich postupně nasbírali.

Při jednom ze svých ponorů jsem narazil na hnědobílý větévkovitý korál s jasně modrými konečky, který byl čerstvě ulomen a tedy odsouzen k záhubě. Napadlo mne ukázat jej Ivě, aby z toho dneška něco měla. Vylovil jsem jej, zabalil do deky a zamířil s ním na kliniku. I když modré konečky trochu vybledly, Iva byla viditelně potěšena.

Celý den jsem se pohyboval mezi známými místy – klinika, Spar, pláž. Při jedné z mých návštěv kliniky jsme oba dostali nabídku na oběd. U pacienta to není až tak překvapivé, ale u návštěvy? Ještě větším překvapením bylo, že jsme si mohli i trochu vybrat, co bychom chtěli. Dali jsme si masovou směs s rýží a k ní jsme dostali teplý a studený zeleninový salát a navrch ještě jogurt. Bylo to velmi chutné. Při jídle jsme nabyli přesvědčení, že jídlo pocházelo z nedalekého snacku U doda, kam jsme plánovali zajít na nějaké jídlo. V průběhu dne se na nás obrátila recepční kliniky s dotazem, jak budeme za služby kliniky platit. Odpověděl jsem jí, že by to měla zaplatit pojišťovna a bez váhání jsem tam volal na již známé číslo klientského servisu. Požádal jsem operátora, aby věc platby řešili s klinikou napřímo. Se svými znalostmi angličtiny jsem se přece jen necítil na vyřizování této záležitosti. Na závěr jsem jej požádal o podání informace o tom, že je vše vyřízeno. Od této chvíle jsme po celý zbytek pobytu čekali na zavolání, které bohužel nepřicházelo. Na klidu nám to zrovna nepřidalo.

Iva se rychle zotavovala a tak jsme usilovně pracovali na tom, aby byla propuštěna. Nebylo to vůbec jednoduché, kvůli sádře si ji tam chtěli nechat až do dalšího dne. Nakonec jsme ošetřujícího lékaře umluvili a pozdě odpoledne nás nechal odejít s tím, že se máme druhý den ráno zastavit pro sádru.

Po propuštění jsme zamířili na apartmán. Kdo by čekal, že se pohodlně usadíme, dáme si kafe a budeme hrát klidné společenské hry, mýlil by se. Vzali jsme si plavky a zamířili k vodě. Vybrali jsme pro jistou jinou cestu, aby nás neviděl někdo z kliniky. Na ruku jsme navlékli dva igelitové sáčky od bagety a s touto výbavou šla Iva do vody. Uvědomili jsme si jedno pozitivum - Iva se nekoupala vlastně pouze v den operace. Před odchodem z pláže jsem se dnes už poněkolikáté rozhlédl k místu, odkud mohl přicházet prodejce výletů, ale marně. Naše záloha se zdála být definitivně pryč, byl to náš poslední den ve Flic en Flacu, zítra ráno odjíždíme.

Při návratu na apartmán potkáváme doktory a sestry z kliniky. Ještě, že nás neviděli ve vodě! To by bylo pozdvižení.

Večeři jsme si vzali na terasu před apartmán. V klidu jsme pojedli, popili a chystali se jít balit. Vtom se vrátil pan domácí. Popovídali jsme o Ivě, o klinice a taky o tom, kdy se zítra sejdeme. Dohodl jsem se s ním, že nás převeze na naše druhé působiště.

Poznání šestého dne – nic není tak horké, jak se uvaří

další cestopisy
Komentáře
7
Řadit podle času | Řadit podle vláken vzestupně sestupně

Při vkládání příspěvku do diskuze jako neregistrovaný uživatel budete mít u vašeho příspěvku zobrazenu IP adresu

:-) :-( ;-) :-P :-D :-[ :-\ =-O :-* 8-) :-$ :-! O:-) :'( :-X :-)) :-| <3 <:-) :-S >:) (((H))) @};-- \o/ (((clap))) :-@
Neregistrovaný uživatel
18.07.2014 08:44 194.213.41.***
Re: Pokracuj  

To je pravda, Čecháčci jak vyšití:-))))

Veronika
04.10.2013 20:21 90.180.36.***
Re:  

Dobrý den, letos se chystáme na Mauricius na přelomu řijna/listopadu. Jaké jste tam měla v listopadu počasí? Díky za odpověď na vercaandelova@seznam.cz

  • Anonym (12)
  • Anonym (19)
Nicol 8 31.08.2011 10:07
Re:  

Letíme na Mauricius příští rok v květnu, máme kombinaci 3 různých míst, jeden hotel plus jeden apartmán a na závěr vilu. Co by vás konkrétně zajímalo. Strávila jsem nad tím docela dost času, ráda poradím.

  • Anonym (13)
  • Anonym (23)
Pepan
26.08.2011 18:43 217.197.35.***
Pokracuj  

ale nazev by mel byt spise JAK MASTNACI VYJELI DO SVETA- dlouho jsem se tak nenasmal, jako pri cteni tohoto tripreportu.

  • Anonym (11)
  • Anonym (12)
Malda Chrudim
25.08.2011 17:16 213.226.210.***
Re:  

Zdravim, mate nejake už bliší informace? plan? ubytovani? shanim a hltam kazde info :) diky muzete napsat na maldaCZE@seznam.cz. Díky

  • Anonym (13)
  • Anonym (12)
Malda Chrudim
25.08.2011 17:15 213.226.210.***
jedem v září  

Zdravím, perfektní čtení. Něco podobného jsem si psal z cest po US a DR. Nejpodrobnější vzpomínka to je. Teď už vím, že jedem právě tam a nehledám další destinace. Tak jsem zvědav. Díky za takovýto report !!! (((clap)))

  • Anonym (13)
  • Anonym (26)
Dasuch 25.08.2011 12:01
 

tak jsem si krásně početla, :-D :-) doufám, že bude pokračování.
Letíme na Mauricius v listopadu, také bez CK, tak se nám snad nějaké zážitky budou hodit

  • Anonym (15)
  • Anonym (10)
Zpět na všechny diskuze