A | B | C | D | E | F | G | H | CH | I | J | K | L | M | N | O | P | R | S | T | U | V | W | Z

Mauritius - Cestopisy

Mauricijský deník II

Cestopis popisuje den po dni šestnáctidenní pobyt na kouzelném ostrově Mauricius v Indickém oceánu. Nechybí ani informace o tom, co cestě předcházelo. Cesta i pobyt jsou organizovány individuálně, bez cestovní kanceláře.

Den sedmý - 26. duben 2009

Ráno jsme se šli vykoupat. Na pláži nás čekalo milé překvapení. Zastihli jsme prodejce výletů, už z dálky se na nás usmíval. Poptal se, jak se Ivě vede a vrátil nám zálohu.
Na kliniku jsme přišli v dohodnutý čas. Chvíli jsme čekali na doktora a pak nás čekalo další klinické překvapení. Ivu vzali na operační sál a já jsem mohl jít s ní! A co víc, mohl jsem tam i fotografovat. Iva dostala lehkou plastovou sádru, ale v takovém množství, že by si její váha nezadala s klasickou. Doktor to udělal opravdu důkladně. Ještě jsme si domluvili jednu schůzku předposlední den pobytu kvůli rozříznutí sádry do letadla. Celkový dojem z kliniky byl pozitivní, personál byl milý, vlídný a ochotný. Každou chvíli se chodil někdo ptát, zda Iva něco nepotřebuje, či zda nemá bolesti. Méně zruční byli při manuálních činnostech. Nejlepším kouskem jejich „šikovnosti“ byla fixace flexy na zápěstí. Moc si ale nedovedu představit, jaké by asi bylo to státní bezplatné zdravotnictví.

Tím skončil náš pobyt v jižní části ostrova. Byli jsme rádi, že jsme zase schopni pomalu začít užívat dovolené, i když jsme byli nuceni přizpůsobit program zdravotnímu stavu Ivy. Prvním krokem byla naše návštěva ptačího parku Casela. Tu jsme původně zamýšleli jako celodenní výlet s tím, že tam dojdeme těch pár kilometrů pěšky. Místo toho jsme si dali zavazadla do auta k panu domácímu a nechali se k parku odvézt. V parku je k vidění téměř 150 druhů známých i méně známých ptáků. Za zmínku stojí určitě růžový holub, který žije pouze na Mauriciu a je jedním z nejvzácnějších ptáků na světě. Tento druh nás ničím příliš neuchvátil. Zato s jedním z papoušků druhu Alexandr malý zelený, který nám odpovídal na pískání a na různé další zvuky, jsme strávili dlouhé minuty. Park leží v krásné krajině a v jedné části se strmě zvedá. Nahoru vede stezka lemovaná kameny a různými druhy rostlin, keřů a kaktusů. Iva vzhledem ke svému stavu zůstala ve stínu pod kopcem, ale mně to nedalo a vystoupal jsem v poledním žáru na vrchol. Odměnou mi byl krásný výhled do okolí na zalesněné i skalnaté hory, lány cukrové třtiny a moře. Mohl jsem ještě naposledy spatřit Flic en Flac a Tamarin.
Kromě ptáků jsou v parku k vidění i další zástupci fauny. Mohli jsme se projít mezi želvami, viděli jsme lemury a leguány. Prošli jsme kolem malých vodních kaskád s vodními ptáky a jezírek, kde je možné za poplatek rybařit. V jezírkách měli nejen exotické ryby i naše vánoční kapry.

Ve smluvený čas přijel pan domácí a odvezl nás rovnou na sever ostrova do Troux aux Biches. V překladu tento název znamená „Doupě srn“. Nedalo nám žádnou práci najít naše nové ubytování. Majitelé velké vily zvané Rocksheenvilla, skotsko – mauricijský pár Sheena a Joy, nás přišli přivítat. Byli velmi milí a přátelští. Sheena, když viděla Ivu, se rozpovídala o svých trablech s rukou. Ubytovali nás a omlouvali se, že po nás budou chtít zaplatit ubytování už druhý den. Odjížděli totiž na dovolenou do Evropy. Chtěli po mnoha letech navštívit Francii, Anglii a rodné Skotsko Sheeny.
Vilu obklopovala udržovaná zahrada s množstvím květin, keříků a menších palem. Pár metrů od vchodu byl banánovník, na kterém dozrávaly banány. Tento proces byl však poněkud pomalý, za dobu našeho pobytu jsme nezaznamenali viditelný posun zrání. Náš apartmán byl jeden z pěti v přízemí. Byl čistý, dobře vybavený, laděný do růžova. Klimatizace byla za příplatek, ale po jedné noci jsme zjistili, že ji asi nebudeme potřebovat. Bylo tady o trochu více živočichů – nám už dobře známí gekoni, proklatě rychlí mravenci faraoni a taky komáři. Gekoni nám nevadili, faraoni se pohybovali jenom venku a s komáry jsme počítali už před odjezdem a byli jsme proti nim vybaveni.
Od Sheeny jsme se dozvěděli, že tady mají ubytované Čechy, matku s dcerou, letuškou. Následující den ale prý odjíždějí.
Stejně tak, jako ve Flic en Flacu i tady měli majitelé psa, tedy přesněji řečeno fenu Micinu. Byla k nám velmi přátelská a taky si oblíbila slupku z loveckého salámu, podobně jako Boby. Boby byl ale proti ní navoněnej frajer. Stačilo, aby prošla kolem, a už jsme cítili její nesnesitelný zápach.

Rychle jsme se zabydlili a šli jsme se hned koupat. K vodě jsme to měli asi tři sta metrů. Nejdříve mezi vilkami, potom kolem restaurací a policejní stanice do přesličníkového háje, odkud již byla vidět pláž. Místní pláž měla podle průvodců patřit k těm nejlepším na ostrově. S tímto hodnocením jsme museli souhlasit, přestože tam v části zasahoval vlnitý plech ohraničující právě rekonstruovaný hotelový komplex. Jemný bílý písek, čistá voda, blízký korálový útes, krásné západy Slunce, toho všeho jsme si mohli užívat vrchovatě.
Ještě než jsme došli na pláž, oslovila nás zajímavá figurka zdejší pláže – prodejce nejrůznějších zbytečností a upomínkových předmětů. Při pohledu na Ivinu ruku zvolal: „Katastrófa“. Toto slovo jsme od něj od té doby slyšeli ještě mnohokrát. Na sobě měl červené tričko, barevné kraťasy pod kolena, kde převládala červená a žlutá a kolem krku pestrý papírový věnec. Nejlepší kousek jeho oděvu byl ale obrovský dámský klobouk s množstvím umělých květů. Na cestu po pláži vyrážen ověnčen spoustou svého zboží. Asi nikdy neviděl cizince, který by na Mauriciu nosil sádru, každý den nás na pláži navštívil, pronesl své oblíbené „katastrófa“ a nabídl své zboží. Dlouho jsme mu odolávali s výmluvou, že operace byla drahá a že nic nekoupíme. Poslední den jsme mu podlehli a za jeho snahu jsme jej odměnili nákupem. Samozřejmě jsme nepřijali jeho první nabídku, ale s chutí jsme si užili smlouvání. Bez toho to na Mauriciu nejde. Jak jsme se už několikrát přesvědčili, první vyřčená cena je nehorázně přemrštěná.
Dalším plážovým prodejcem byla stará hubená žena, která mimo jiné prodávala ovoce, což bylo patrné už při pohledu na ni. Na hlavě nosila tu trs banánů, tu ananas. Nás však příliš neoslovila, přestože dokázala během pár minut dovedně oloupat ananas. Nikdy jsme si u ní nic nekoupili, vadilo nám, že po sobě zanechává na pláži nepořádek z připravovaného ovoce.

Usadili jsme se za lehátkem ve stínu jednoho ze slunečníků, které byly k pronajmutí. Po vykoupání jsme zaslechli češtinu. Neváhali jsme ani minutu a začali jsme konverzovat. Byly to ty dvě ženy – matka s dcerou, které s námi bydlely v jedné vile. Pěkně jsme si popovídali a při tom zjistili pár nových informací. Užili jsme si krásný západ Slunce a domluvili jsme se, že se večer ještě sejdeme na apartmánu. Ani jsme nezaregistrovali, že nás na pláži někdo pozoroval.
Večer jsme zašli do blízké restaurace na večeři. Dali jsme si vaječné omelety a k nim černé pivo Guinness. Jak bývá někde zvykem, dostali jsme k němu citrón. První pivo jsme s ním vyzkoušeli, ale do dalších už jsme jej raději vynechali. Když to číšník viděl, už nám nikdy citrón nenosil. Pochutnávali jsme si na výborných omeletách a od vedlejšího stolu nás oslovil mladý pár Čechů. Prý nás viděli už na pláži. Po jídle jsme se sesedli k jednomu stolu. Byli to tak trochu dobrodruzi. Neměli zajištěné vůbec nic. Na letišti si půjčili auto, cestovali po celém ostrově a každý den si sháněli ubytování někde jinde. Součástí jejich plánu byl i blízký ostrov Réunion, kam si chtěli na pár dní zaletět. Z restaurace jsme odcházeli společně stejným směrem. Měli ubytování nedaleko od nás. Na rohu naší ulice jsme se rozloučili.

Večer jsme s lahví rumu navštívili Češky bydlící nad námi. Vlastně jsme ani nezjistili jejich jména. Poseděli jsme, popovídali a popřáli jim šťastnou cestu domů.

Poznání sedmého dne – ani Mauricius není tak daleko, aby člověk nepotkal krajana

Den osmý - 27. duben 2009

Ráno jsme na stolku před pokojem našli jídlo, které si matka s dcerou nakoupily, nestihly sníst a nechtěly jen tak vyhodit. Obzvláště jsme ocenili výbornou ananasovou marmeládu, kterou jsme zařadili jako součást snídaní. Nechali nám tam i sáček tyčinek, které sice nebyly moc k jídlu, ale později se hodily při šnorchlování ke krmení ryb.

Na dnešní den jsme naplánovali prohlídku botanické zahrady v Pamplemousses. Iva ještě nebyla zcela fit, měla to tedy být taková odpočinková procházka. Ještě před odchodem nás navštívila Sheena a přinesla Ivě polštářek kvůli pohodlí a protiskluzovou podložku do sprchového koutu pro větší bezpečnost. Po zkušenostech z první noci jsme ji požádali o tablety do odpuzovače komárů.
Vyrazili jsme směrem k autobusu a blížili se k místu, kde jsme večer opouštěli mladý pár. Trochu jsme kalkulovali s tím, že by mohli zrovna vyrážet a že by mohli jet stejným směrem jako my. Sice jsme je právě zastihli u auta, ale měli jinou cestu. Nám nezbývalo nic jiného, než udělat ještě pár kroků a počkat na autobus. Netrvalo to dlouho, za chvíli se s velkým rámusem přihnal kouřící autobus. Nasedli jsme a zjistili jsme, že musíme v nedalekém Trioletu přestoupit. Byla to snad jedna nebo dvě zastávky, konduktor za to nechtěl ani platit.
V Trioletu bylo takové malé autobusové nádraží. Oslovili jsme tam uniformovaného zaměstnance dopravní společnosti s dotazem, jak se dostaneme do Pamplemousses. Domluvili jsme se, že až přijede ten správný autobus, dá nám pokyn, což o pár minut později učinil. Jeli jsme tak dvacet minut a na pokyn konduktora vystoupili.
Minuli jsme nejstarší svatostánek na ostrově, kostel Svatého Františka z Assisi. Je údajně také nejstarší budovou na ostrově. Za pár minut jsme stáli před bílou kovanou vstupní bránou do botanické zahrady.
Botanická zahrada Sira Seewoosagura Ramgoolama je nejstarší botanickou zahradou na jižní polokouli. Původně to byla obyčejná zeleninová zahrada, ve které královský nizozemský zahradník Pierre Poivre v roce 1735 začal pěstovat různé druhy koření včetně tehdy nad zlato ceněného hřebíčku. Dnes jsou tu k vidění zbytky původní domorodé flóry včetně ebenových porostů, nejrůznější palem a další tropické stromy a keře.
Prošli jsme bránou, koupili jsme si vstupenky a hned se k nám vrhli místní průvodci s nabídkou. Usoudili jsme, že nebude-li nabídka průvodce v češtině, nemá to vzhledem k našim jazykovým a botanickým znalostem příliš velký význam. Jak jsme předpokládali, žádnou takovou nabídku jsme neobdrželi. Vzali jsme si tedy okopírovaný plánek zahrady a vydali se na prohlídku. Po pár metrech nás zaujal velký baobab, který jsem vyfotografoval s Ivou. Ta se před ním téměř ztrácela. Procházeli jsme jednotlivé stezky a obdivovali nepřeberné množství známých, méně známých i zcela neznámých druhů stromů a květin. Někde jsme si přečetli tabulku s názvem, ale bylo jich v celé zahradě poskrovnu. Pořídil jsem spoustu snímků i přesto, že jsem věděl, že je nikdy nedokážeme identifikovat.
Nejvíce nás zaujala velká obdélníková nádrž plná kvetoucích Victorií regia. Obrovské bílé květy této rostliny se rozevírají odpoledne a druhý den ráno, když se zbarví dorůžova, umírají. Byla zde k vidění obě tato stádia květu včetně rozvíjejících se poupat. Za pozornost stály i trsy obrovských bambusů, které ve větru zlověstně hučely a praskaly nebo mohutné stromy, jejichž kořeny vystupovaly značnou částí na povrch. Daly se použít i k odpočinku. A to nás nejvíce překvapilo. V celé zahradě jsme nenašli nám dobře známé cedulky „Nechoďte mimo vyznačené cesty“ nebo „Nevstupujte na trávník“. To vše zde bylo povolené. Dokonce i průvodci brali celou skupinu napříč trávníkem k nějakému zajímavému stromu. Jediné, co bylo tak trochu pod dohledem, byla nádrž s Victoriemi.

Počasí nám docela přálo. Bylo většinou zataženo, občas spadlo pár kapek nebo naopak zasvítilo sluníčko. Takové počasí vyhovovalo Ivě, které chladnější počasí vyhovovalo. Původně totiž předpokládala, že dnešní odpočinkový program zamíří do blízkého akvária a ne na skoro celý den do botanické zahrady. Takže začínala být unavená a občas posedávala po lavičkách. Já jsem mezitím oběhl blízké okolí a pořídil pár snímků. Ale i přes její handicap jsme zahradu zvládli celou včetně návštěvy ohrad se želvami a jeleny. Tam jsme měli možnost spatřit vůdce jeleního stáda, jak dával svou nadřazenost najevo tím, že vylezl na krmelec se senem a konzumoval jej na rozdíl od všech ostatních shora.

Ze zahrady jsme vyšli stejnou bránou, kterou jsme do ní vešli. Před hned před branou nás zastavil taxikář. Nabízenou cenu 300 rupií za odvoz domu jsme odmítli s tím, že si chceme projít městečko a pak jet autobusem.
Šli jsme ulicí podél plotu zahrady. Cestou nás upoutal obchod s modely lodí. Vstoupili jsme dovnitř, kde se nás ujala milá prodavačka. Požádali jsme ji o povolení fotografovat. Bez váhání nám to povolila. Na chvíli jsme zauvažovali, zda si nějakou nekoupit, ale cena pohybující se ve stovkách eur byla nad hranicí, kterou bychom byli ochotni investovat. Menší modely se daly pořídit i pod 100 eur, ale nebyly u nich propracované některé detaily a lanoví působilo jako neúměrně silné. Cena však skutečně odpovídala vynaložené práci, menší modely zaberou zručnému modeláři jeden a půl měsíce, ty velké, více než metr dlouhé, i tři měsíce. Úplně vzadu prodejny byla místnost o velikosti běžného pokoje, kde všechna ta nádhera vznikala - dílna zručného modeláře. Se svolením jsem vstoupil dovnitř, a zavzpomínal na dětství, kdysi jsem taky modelařil. Na pracovních stolech byly dva velké modely v různém stupni rozpracování. Měli jsme tak možnost nahlédnout i dovnitř modelu zhotoveného převážně z teakového dřeva.

Poděkovali jsme a vydali se směrem k zastávce autobusu. Čekali jsme asi deset minut, když se objevil náš v tuto chvíli už známý taxikář. Tentokrát šel s nabízenou cenou níž. Byli jsme ale rozhodnuti jet autobusem za cenu, na kterou se taxikář nemohl dle našeho názoru dostat. Na jeho dotaz, za kolik jsme ochotni s ním jet, jsem vyslovil částku, která byla jen o dvě rupie vyšší, než za autobus. K našemu velkému údivu na ni přistoupil za podmínky, že nás vezme do jednoho obchodního domu, kde bude naší povinností strávit tak deset minut, aniž bychom si něco koupili. Jak jsme později vyrozuměli, taxikář, který přiveze zákazníka do tohoto obchodu, obdrží poukázku na dva litry benzínu. To je ten důvod, proč nás taxikář nutil do té komedie. Ale šli jsme do toho. Ono přece jenom v taxíku je trochu víc pohodlí, než v autobusu.

Vstoupili jsme do exklusivního obchodního domu, kde se nás hned u vchodu ujala exklusivní prodavačka a táhla nás do prvního obchodu. Netušili jsme, co si musí myslet o naší solventnosti, nebyli jsme právě příliš vhodně oblečeni pro tuto příležitost. Kraťasy, tričko, v pase ledvinka, na zádech batoh, který mne na cestách provází více než třicet let a má tedy již ledasco za sebou a staré ošuntělé sandály, které už místy nemají ani podrážku. V prvním obchůdku mi pohledná prodavačka nabízela hodinky. Chvíli jsem s ní tu hru hrál, ale pak jsem jí vysvětlil, že mám své a ač nesou stopy nejedné nehody a jejich věk již výrazně překročil dvacítku, nové nepotřebuji.
Už ve třetím obchůdku plném nejrůznějších tašek a kufrů personál zjistil, že z nás éčka nepotečou. Ze zájmu jsem si nechal ukázat palubní kufřík do letadla, který vypadal stejně, jako ten, který jsem před pár měsíci pořídil v Čechách u asijského obchodníka. Cena byla úplně stejná 280,- jako u nás, pouze s tím rozdílem, že tady to bylo v eurech. Když jsem tuto skutečnost prodavači sdělil, nejdříve to chápal tak, že jsem jej u nás koupil právě o vyslovenou částku 10 eur levněji. Když jsem jej ubezpečil, že cena byla opravdu asi 10 eur, vzdal veškeré další pokusy něco prodat a doprovodil nás k východu v zadní části obchodu. Misi jsme splnili.

Venku čekal náš řidič, evidentně spokojený s přijatým poukazem na pohonné hmoty. V pořádku nás odvezl domů za částku, kterou jsme si předem dohodli. Cestou jsme se zeptali, za jakou cenu by nás odvezl na letiště v den odjezdu. Byl viditelně potěšen naším zájmem o další služby. Po krátkém smlouvání jsme se dostali na cenu, kterou jsme považovali za přijatelnou.

Po návratu jsme zaplatili ubytování. Sheena Ivě přinesla gumičky, nezbytnou to součást koupacího úboru sloužící k zaškrcení velkého igelitového sáčku na bagetu nad sádrou. Zaskočili jsme se vykoupat a nakoupit obvyklý sortiment – pivo, rum a k tomu jsme vzali nějaké koření. V obchodě jsme v jednu chvíli nevěřili vlastním očím. Na omáčce od výrobce, který mimo jiné vyrábí špagety, které se nikdy nelepí, byl český nápis „s chutnými kousky masa“.

Na večeři jsme zašli do nám už známé restaurace. Tentokrát jsme si dali játra po mauricijsku a smažené nudle s kuřecím masem, vajíčky a krevetami. Obojí bylo velmi chutné. Zapili jsme to jak jinak než Guinnessem, tentokrát už samozřejmě bez citrónu.

Poznání osmého dne – lidé se při potkání vyhýbají na opačnou stranu než u nás, stejně tak činí i všudypřítomní psi

Den devátý - 28. duben 2009

Prostudovali jsme mapu a usoudili, že skrze naši ulici můžeme projít směrem na sever ostrova do Mont Choisy. Po několika stech metrech jsme zjistili, že tudy se nikam nedostaneme, že cesta je slepá. Při zpáteční cestě jsme vstoupili do malého obchůdku, který evidentně sloužil současně i jako obývák a ložnice. Za pultem stála korpulentní starší žena. Koupili jsme banány a pivo a pokračovali k naší vile. Najednou jsme potkali zahradníka, který u nás ráno pracoval na zahradě. Říkali jsme si, že má asi další štaci, ale když jsme se ohlédli, zjistili jsme, že naše vila je už za námi. Úplně jsme ji přešli! Z druhé strany vypadala docela jinak, než jak jsme ji znali.

Dal jsem si pivo a než jsem jej dopil, vrátil jsem se ještě jednou do obchůdku s prázdnými lahvemi a pro změnu jsem koupil papáju. Neměl jsem s sebou dostatek peněz, ale prodavačka už mne zná, tak mi ji nechává na dluh. Po návratu jsem dopil pivo a vydal se do třetice k obchůdku. Místo známé prodavačky už tam byl někdo jiný, ale zaplatil jsem papáju a pro jistotu přikoupil pivo. Bylo překvapivě levnější, než od ní.

Po anabázi s nakupováním jsme vyrazili jistou cestou po pláži a občas jsme zastavili na vykoupání a šnorchlování. Zjistili jsme, že ráno za odlivu jsou ke šnorchlování nejlepší podmínky. Iva mohla dojít s rukou nad hlavou až ke korálům. Dnes je viděla poprvé v moři.
Při jedné zastávce se u nás zastavil plážový prodejce tretek. Potřebovali jsme začít kupovat nějaké dárky, tak jsme si vyhlédli náhrdelník. Prodejce vytušil příležitost a vystřelil cenu 1500 rupií. Chtěl jsem od něj mít pokoj, tak jsem mu nabídl, že dám tři sta. Po chvíli smlouvání na mou nabídku přistoupil, tak nám nezbylo, než mu udělat obchod. Jak jsem zjistil později, mohl jsem jít i níž.

Pokračovali jsme do Mont Choisy a přišli jsme na krásnou pláž s přesličníky. Voda byla ale trochu zkalená díky bílému písku, jemnějšímu, než jinde. Vykoupali jsme se, na šnorchlování to ale nebylo. Netrvalo dlouho a přistoupila k nám mladá dívka s několika slamáky na hlavě a začala nám nabízet ze skromné nabídky své zboží. Chvíli jsme si povídali a trochu smlouvali. Moc to ale nešlo, nebyla to vůbec obchodnice. Nezačala totiž s přemrštěnou cenou, nýbrž s cenou téměř konečnou, která byla jen pár rupií nad její nákupní. Koupili jsme od ní náhrdelník, tak trochu pro její upřímnost, tak trochu ze soucitu, protože evidentně měla nějaké zdravotní problémy. Byli jsme rádi, že jsme nakoupili právě u ní a trochu jí pomohli v jejím určitě nelehkém životě.

Byl čas oběda, tak jsme si v mobilním stánku na pláži dali výborný kebab do bagety. Nevím, jestli omylem nebo úmyslně nás chtěli obrat asi o 400 rupií, ale nakonec jsme se s úsměvem rozcházeli. Pokračovali jsme dál přesličníkovým hájem až k Point Canonieru. Najednou jsme zaslechli troubení. Taxikář, se kterým jsme včera jeli z Pamplemousses, zastavil i přesto, že měl plné auto pasažérů a připomínal nám, abychom nezapomněli na 5. května, kdy nás má vézt na letiště. Asi mu na naší přepravě velmi záleželo, neboť bydlí ve vnitrozemí a tam je shánění pasažérů daleko těžší, než na pobřeží plném turistů.
Pokračovali jsme dál až do Grand Bay. Křižovali jsme cestu z jedné strany na druhou, od krámku, ke krámku. V jednom z obchodů jsme kvůli nezbytné vodě koupili několik dalších věcí - ananas, nudle, koření a zápalky s obrázkem Doda. Cesta byla dost dlouhá a do centra Grand Bay ještě daleko, vzali jsme tedy zavděk autobusem. Oproti předchozím zkušenostem jsme nebyli jediní bílí v tomto úžasném dopravním prostředku. Usadili jsme se v zadní části vozu a dohodli se se snědou slečnou sedící za námi, zda nás upozorní na zastávku v samotném centru, kde jsme chtěli vystupovat.
Na další zastávce přistoupil revizor. Jelikož kolem nás se míhalo mnoho obchůdku, nebyl jsem si vůbec jistý, zda už nejedeme na černo. Tím spíš, že revizor dlouho stál nad námi a něco si usilovně psal. Naštěstí mi právě včas slečna vzadu zaklepáním na rameno dala pokyn, že máme vystoupit. Centrum bylo velmi živé, mnoho obchůdků, silný provoz aut a značný ruch byl i na moři. Po krátkém rozkoukání jsme si vybrali jednu z mnoha cestovních agentur a zarezervovali si na druhý den výlet poloponorkou s možností šnorchlování na otevřeném moři. Podařilo se nám vyjednat i malou slevu. Jak se později ukázalo v jiné agentuře, cena po slevě se rovnala jejich základní ceně, kterou už ale nechtěli snížit. Tento výlet měl Ivě umožnit nahlédnout hlouběji pod hladinu, než při šnorchlování.
Pokračovali jsme v prohlídce městečka, když jsme zpozorovali, že naproti přes ulici se právě rozbíhal rybí trh. Nasáli jsme tu typickou vůni ryb, okoukli jsme čerstvé úlovky, ryby různých barev a velikostí. Nechyběly ani chobotnice. Pár minut jsme pozorovali, jak se stahuje ryba z kůže.

Šli jsme dál hlavní ulicí vinoucí se podél pobřeží. Zastavili jsme u jednoho mobilního stánku, kde právě vytahovali z oleje čerstvé smažené cosi. Nedalo nám to a rozhodli jsme se to ochutnat. Bylo to chutné, barvy žluté, chutí to připomínalo kořeněný svítek do polévky. Cestou městem jsme navštívili další z mnoha hinduistických chrámů na ostrově a dali se na cestu zpět. Drželi jsme se spíše na pláži, abychom se vyhnuli městskému ruchu. Došli jsme až k jednomu z domorodců, který právě čistil obrovskou lasturu. Říkal, že je z hloubky 70 metrů a že nám ji prodá za 1400 rupií. V obchodě ji prý mají asi za tři tisíce. Poděkovali jsme a vydali se po hlavní silnici směrem k domovu. Na první zastávce jsme počkali na autobus. Pro jistotu jsme požádali průvodčí, aby nás upozornila, kde máme vystoupit.

Ještě za světla jsme byli pár kroku od domova. Rozhodli jsme se nasytit se polévkou a zbytkem bagety a večer strávit doma. Asi jsme udělali dobře, protože začalo pršet. Déšť trval obvyklé tři minuty dvakrát za sebou.

Poznání devátého dne – obsah alkoholu v pivu nemá vliv na jeho cenu. Pivo se 4% i 6,5% alkoholu stojí stejně.

Den desátý - 29. duben 2009

Ráno opět svítilo sluníčko, i když tu a tam byl mráček. Postupem dne jich přibývalo a zase ubývalo, ale nespadla ani kapka. Hned ráno jsem došel nakoupit nezbytné potraviny jako bagetu, rum a pivo. Po snídani jsme se šli vykoupat. Krátce po deváté hodině jsme vyrazili na autobus. Nečekali jsme snad ani minutu. Cesta proběhla bez komplikací, za půl hodiny jsme byli na nejsevernějším výběžku ostrova Cap Malhereaux. Vlastně chybělo nám dojít jen pár stovek metrů. Na samotném výběžku nás čekala udržovaná louka, uprostřed níž byl malý prostý kostelík. Při příchodu ke kostelíku nás oslovil místní mladík se svou nabídkou na výlet se šnorchlováním. Odmítli jsme ji s tím, že na dnešní den už máme program zajištěný, ale nechali jsme mu naději na dny další. Jedním ale byl tento mauriciec výjimečný. Když jsem mu na jeho dotaz sdělil, odkud jsme, řekl „Ahoj“ a doplnil, že prý má mnoho českých přátel.

Kostelík byl ve velmi dobrém stavu. Působil dojmem, jako kdyby byl zcela nový. Minimálně střecha musela být nová. Uvnitř bylo jednoduché vybavení a téměř žádná výzdoba. Na místě oltáře byl pouze štíhlý kříž, stůl a řečnický pult. Nás asi nejvíce zaujaly obrovské lastury zévy, které zde plnily funkci nádob na svěcenou vodu.

Po prohlídce kostelíka jsme se usadili na břehu a užívali si pohledu na siluetu blízkého ostrova Coin de mire a neskutečného klidu. Po pár minutách jsme se vydali na cestu zpět.
Došli jsme až k místu, kde jsme opouštěli autobus a pokračovali pěšky dál. Chtěli jsme dojít až k hinduistickému chrámu, který jsme cestou sem zahlédli oknem autobusu. Procházeli jsme kolem obydlí, která jistě patřila nejchudším obyvatelům ostrova. Kolem chatrčí stojících nedaleko bažiny, se pásly kozy a kráva. Tu a tam jsme zahlédli i obyvatele. Když jsme přišli k autobusové zastávce, začala k nám mluvit postarší žena. Nejdříve jako mnoho lidí před ní vyslovila hlubokou lítost nad dovolenou zkaženou úrazem Ivy. Potom však obrátila, zeptala se na naše děti a hovořila o svých. Už mi začínalo být jasné, kam míří. A skutečně, natvrdo si řekla o peníze na své tri školou povinné děti, jimž prý zemřel otec. Tuto žádost jsme odmítli a pokračovali dál k chrámu. Za pár minut už jsme stáli před ním. Byl bohatě zdobený malbami a asi nejkrásnější z těch, které jsme viděli. Bohužel nebyl otevřený. Po prohlídce zvenčí a nezbytném fotografování jsme popojeli kousek autobusem do Pereybere.

Pereybere je poklidné městečko s krásnou pláží v centru. Podle našeho názoru je to rozhodně místo, které by stálo za úvahu při výběru dovolené. Trochu jsme se prošli a opět sedli na autobus s cílem v nám už dobře známém Grand Bay. Ve voze byl opět náš starý známý revizor. Tentokrát jsme byli v klidu.
V Grand Bay jsme měli před objednaným výletem ještě dost času. Zabočili jsme do jedné z bočních ulic, která byla po obou stranách lemována obchůdky. Dovolená se již včera přehoupla do své druhé poloviny a my jsme začali naléhavě cítit potřebu pořídit dárky svým blízkým. Pro dceru chtěla Iva pořídit jakýsi komplet skládající se z halenky, kalhot a šálu, který nosí mnohé mauricijské ženy. V jednom malém krámku jsme vysvětlili prodavačce, co bychom potřebovali. Nebylo to těžké, protože právě ona jej měla na sobě. Předkládala nám ze své nabídky jeden za druhým, ale žádný nám nepadl do oka. Dokonce na chvíli odběhla a přišla s další dávkou ze sousedního stánku. Nic se nám ale nelíbilo tolik, jako ten, co měla na sobě. Žertem jsem jí řekl, že bychom chtěli to, co má na sobě. Žert pochopila a říkala, že nám to dá jako dárek. Nabídka byla vyčerpána a nezbylo nic jiného, než se rozloučit. Důležité ale bylo, že už jsme dokázali toto oblečení pojmenovat. Šli jsme tedy dál úzkou uličkou a žádali pandžábí dress. Došli jsme až ke kryté tržnici s velkým nápisem nad vchodem Bazar de Grand Baie. Z jednotlivých stánků na nás okamžitě začali vyvolávat prodavači své nabídky. Odmítali jsme je až do chvíle, než jsme došli k prostoru s oděvy. Okamžitě se nás ujala Prodavačka a začala nám vytahovat z polic jeden pandžábí dress za druhým. Její snaha byla odměněna úspěchem. Když už jsme měli vybráno, přišla na řadu pro středoevropana neobvyklá taktika. Byli jsme zavedeni do klimatizované místnosti. Přinesli nám židličky a posadili nás. Sami zůstali stát, aby měli navrch a začali jednat o ceně. Z původně požadovaných 3000 rupií jsme se dostali na 700, které jsme už byli ochotni dát. K tomu jsme ještě za stovku koupili obrovské tričko pro jednoho z našich příbuzných, který je poněkud rozměrnější a jemuž standardní velikost oblečení XXL zdaleka nepostačuje.

Spokojeni jsme se vrátili na pláž. Cestou jsme si koupili pivo a smažené „cosi“, co jsme neuměli pojmenovat. Posadili jsme se na zídku u pláže a lehce poobědvali. Sledovali jsme dění kolem. Jakýsi muž v kovbojském klobouku si koupil v blízkém stánku oběd a usedl nedaleko od nás. Snědl odhadem tak polovinu, a když se už dostatečně nasytil, přenechal zbytek dalšímu muži, který jej zpovzdálí sledoval. On pak ten ponechaný zbytek během pár minut „dojel“.

Z pláže jsme se vydali do agentury doplatit výlet a odtud do přístavu hledat naši poloponorku. Nedalo nám to příliš mnoho práce, naše žlutá Nessee byla pouze jediná. Nad hladinou to byla celkem normální loď. Zato kýl zasahoval poměrně hluboko pod hladinu. Uprostřed úzkého podpalubí byla řada sklápěcích sedaček. Oba boky byly v hloubce dvou až tří metrů prosklené velkými skleněnými tabulemi. Po vyjetí z přístavu jsme byli vpuštěni do podpalubí, kde jsme mohli pozorovat život pod hladinou. Kolem lodi plavala hejna nejrůznějších ryb, kterým co do počtu kralovali útesníci. Míjeli jsme množství nejrůznějších korálů, ale vrcholem všeho byla želva, která proplula kolem nás a která není prý k vidění každý den. Měli jsme štěstí.
Zakotvili jsme a vrátili se na palubu. Nastal čas pro šnorchlování. Tohoto potěšení se Iva účastnila pouze jako divák. Já jsem se dlouho nezdržoval a během minuty jsem byl ve vodě. Jeden člen posádky začal házet do vody v mé blízkosti kousky bagety. Během několika vteřin jsem se ocitl uprostřed hejna útesníků. Když jsem se jich do sytosti nabažil a nafotografoval, začal jsem prozkoumávat okolí. Byla zde hloubka tak kolem tří až pěti metrů. Učinil jsem pár desítek ponoření, několik fotografií podvodním fotoaparátem a plný dojmů jsem se vrátil na palubu. Při zpáteční cestě jsme dostali malé občerstvení.

Domů jsme jeli opět autobusem. Průvodčí si nás už pamatoval. Při počtu exotických lidí se světlou pletí v hromadné dopravě ani není divu. Navíc Iva se svou sádrou přitahovala pohledy ještě víc. Řidič s námi jel, jako kdyby nás ukradl. Zběsilá jízda, kdy se dveře samy otevírají a zavírají v rytmu brzdění a přidávání plynu naštěstí netrvala dlouho a byli jsme zpátky doma.
Celý den jsme se zajímali o igelitové sáčky na bagety, aby měla Iva do vody. Nikde se nám je ale nepodařilo sehnat. Před setměním jsme se ještě zašli vykoupat. Naskytla se mi možnost pohladit si malou murénu. Asi jsem trochu zariskoval, prý umí pěkně kousnout.

Dnes jsme se rozhodli pro večeři ve vlastní režii. Koupili jsme si nudle a připravili je po vzoru mauricijské kuchyně. Měli jsme ještě nějaké zbytky, něco nám taky nechaly při odjezdu Češky, které bydlely nad námi. Nebylo to špatné, ale Mauricijci to umí připravit daleko lépe. K tradiční večerní kombinaci – kávě, pivu a rumu jsme si dali ještě ananas. Na přání Ivy jsem se naučil po vzoru domorodců okrájet slupku do spirály a zbavit tak ananas slupky i bubáků. Užívali jsme si večerní pohodu, kterou nám trochu kalil fakt, že Mici má splín. Asi se jí zastesklo po páníčcích, kteří už odjeli na vytouženou dovolenou.

Poznání desátého dne – chce-li Mauricijec zjistit vaši národnost, nejdříve zkusí tipovat, zda nejste Němec. Jakmile řeknete „Czech republic“, vysloví zpravidla jméno některého fotbalisty - nejčastěji Baroše, ale i Nedvěda, Čecha, Poborského. Jeden dokonce znal Dominika Haška. Je to s podivem, když led viděl možná jenom doma v ledničce.

Den jedenáctý - 30. duben 2009

Probudili jsme se do zamračeného dne, ale pro plánovaný výlet do Port Louis je to lepší, než kdyby bylo jasno. Když jsme vycházeli z apartmánu, našli jsme přede dveřmi malé překvapení. Museli jsme dávat pozor, abychom do toho nešlápli. Autora toho výtvoru jsme neodhalili, u nás bychom za pachatele označili kunu.

Autobusem, tentokrát expresním, jsme byli v Port Louis za půl hodiny. Ne, že bychom si nějak vybírali, ale expres jel dřív, než jsme se rozkoukali na zastávce.
Po příjezdu na jedno ze dvou autobusových nádraží jsme se trochu obávali, jak najdeme autobus na cestu zpět, ale za chvíli jsme vrženi do víru velkoměsta tyto obavy pustili z hlavy. Jednou z hlavních ulic jsme odmítajíce jednoho taxíka za druhým, mířili k museu Blue penny. Zdejší museum je jediné místo na světě, kde lze spatřit oba vzácné originály známek - Modrý a Červený Mauricius. Druhým majitelem obou exemplářů je britská královna, ale ta je běžně turistům neukazuje. Tyto známky svou hodnotu získaly chybným potiskem, kde namísto „post paid“ je uvedeno „post office“.
Před museem jsme museli chvilku počkat, otevírali až v 10 hodin. Iva si sedla na lavičku před museem a četla si. Prohlídku musea jsem tedy absolvoval sám. Expozice byla věnována především historii ostrova. K vidění bylo mnoho starých map a modely lodí dobyvatelů. Zajímavé bylo porovnání dnešních fotografií Port Louis s dobovými obrázky. Závěrečná část expozice byla věnována krátce železnici, která na Mauriciu existovala do roku 1964 (státní) resp. 1981 (privátní pro dopravu cukrové třtiny) a především známkám. Prohlédl jsem si všechny kromě těch dvou vzácných rarit. Jejich čas měl přijít o půl jedenácté na pouhých 10 minut. Z důvodu ochrany barev jsou právě po tuto dobu 2x za hodinu osvětleny. Jinak jsou v úplné tmě a k prohlídce jsou určeny jejich reprodukce umístěné hned vedle. Jelikož rakouský pár, který se mnou vstupoval do musea, těsně před půl jedenáctou opustil prostory musea, měl jsem možnost být se vzácnými kousky nerušen a omezen pouze časovým limitem osvětlení, který jsem ani celý nevyužil. Cestou z musea jsem se zastavil v obchůdku se suvenýry a zakoupil alespoň pohled s vyobrazením vzácných rarit.

Na doporučení tištěného průvodce jsme zamířili k Poštovnímu museu, kde měly být k zakoupení reprodukce Modrého a Červeného Mauricia. Byli jsme trochu zklamáni, protože reprodukce byly z nepochopitelných důvodů pouze plechové.
Přes hlavní magistrálu jsme se dostali do centra. Pokračovali jsme hlavní třídou, prodírali se desítkami pouličních prodejců, kteří měli své zboží rozbalené přímo na chodníku nebo na ulici. Do toho ještě auta, motorky, chodci a neustálé troubení, no zkrátka nepředstavitelný chaos. Za pár minut jsme našli přírodovědné museum. K našemu překvapení zde byl vstup zdarma. Viděli jsme mnoho exponátů živočichů, kteří obývali nebo obývají Mauricius a moře kolem. Téměř celá jedna místnost byla věnována vyhynulému ptáku Dodovi. Museum má jedinou dochovanou kostru tohoto ptáka.
Po prohlídce jsme si to namířili k blízkému supermarketu s cílem najít toaletu, jejíž potřebu začala Iva pociťovat. Toalety tam sice nebyly, ale zato jsme objevili velmi levný rum značky, kterou jsme při testech označili jako nejlepší a rozhodli se ji konzumovat. Nic jsme sice zatím nekoupili, ale ochutnali jsme bagetu s nutelou a nějakými grilovacími omáčkami. Potřeba užití toalety u Ivy dostoupila vrcholu, že neváhala k tomuto účelu využít policejní stanici, na kterou jsme cestou natrefili. Posuňkovou řečí naznačila, co potřebuje a přítomný policista usoudil, že bude rychlejší ji na ono místo doprovodit, než aby jí cokoliv složitě vysvětloval. Otevřel přepážku a nechal ji užít onu místnost přímo na policejní stanici.

Mohli jsme v klidu pokračovat dál. V souladu s předem naplánovanou trasou jsme si prohlédli katedrálu Sv. Louise, která ač zvenku byla celá šedivá díky použitému kameni, uvnitř byla bílá nebo v barvě slonové kosti. Jednoduchou výzdobu doplňovala vitrážová okna. Potom jsme zamířili ke katedrále Sv. Jamese. Ta působila nezvykle teplým dojmem díky množství použitého dřeva v interiéru.
Naše další kroky směřovaly až k dostihovému závodišti Champ de Mars, které je vetknuto mezi zvedající se hory. Odtud jsme vystoupali ke kamenné pevnosti Fort Adelaide nazývané též Citadela. Citadela proto, že se velice podobá maurským pevnostem. Je jednou ze čtyř pevností v Port Louis a okolí, které postavili Britové. Zbylé tři jsou rozpadlé a nepřístupné. V pevnosti má být údajně tunel, který ji spojuje s pevností George v přístavu Port Louis. Z kopce na kterém pevnost stojí je krásný výhled na město.

Do města jsme se vraceli stezkou mezi stromy a keři a dále po schodech přímo k centru. Část kopce byla spálená od nedávného požáru. Trochu jsme se podivovali, jak je to vzhledem k častým dešťům možné.
Za pár minut jsme byli zpátky ve městě a zamířili jsme k části zvané Čínské čtvrť. V ulicích bylo daleko více lidí, než když jsme přijeli. Nebylo divu, bylo krátce po poledni. V čínské čtvrti nás zajímalo jediné - mešita Jummah. Tento islámský náboženský stánek byl postaven v centru Čínské čtvrti okolo roku 1850. Jedná se o největší mešitu v zemi. Celá budova je bílá, zdobená bohatou štukovou výzdobou. Některé doplňky jako dveře, okenice nebo zábradlí jsou pastelově zelené. Většina dekorace a veškerý použitý stavební materiál jako kameny, vápenec i dřevo byly dovezeny z Indie. Přestože jsme byli v kraťasech a Iva navíc s odhalenými rameny, nikdo nám nebránil, abychom vstoupili do chrámu. Pozorovali jsme věřící, jak přicházeli k umývadlům a prováděli předepsanou očistu. Další klečeli či stáli na různých místech haly, meditovali a modlili se.
Po chvíli k nám přistoupil jeden duchovní a začal mne poučovat o stvoření světa. Kladl mi nejrůznější otázky a rychle mi bylo jasné, že je zběhlý nejen v tom svém náboženství, ale například i v křesťanství, které je islámu na hony vzdálené. Jako ateista jsem si s tím hlavu příliš nelámal, ale už jsem toho měl docela plné zuby, tak jsem hledal způsob, jak se s ním rozloučit. Vymluvil jsem se na odjíždějící autobus a po chvíli jsme byli volní.

Zlatým hřebem dne byla vyhlášená tržnice, která je jen pár kroků od mešity. Vstoupili jsme kamennou bránou do prostor, kde lze nakoupit téměř cokoliv. Neodbytní trhovci nám
dokola nabízeli vanilku šafrán, trička a další zboží, které, jak jsme usoudili, je atraktivní pro turisty. Všem svodům jsme odolali a nakoupili jenom v sekci ovoce a zeleniny. Jedno jsme si ale nemohli nechat ujít – aloudu, osvěžující nápoj z mléka, mořské řasy, vanilky a zmrzliny. Šli jsme do ochutnávky i přesto, že jsme měli obavy o to, co udělá s našimi vnitřnostmi. Pověsti nelhaly, alouda opravdu neměla chybu a dokonce nezanechala žádné následky v našich útrobách.
Po občerstvení jsme se dali směrem k supermarketu pro vyhlídnutý rum. Vzali jsme jich hned šest a zamířili k autobusovému nádraží. Šlo to pomalu, vrcholila odpolední špička a ulice byly plné lidí. Naštěstí to nebylo příliš daleko. Na autobusovém nádraží nám stačilo jediné zeptání a octli jsme se na správném stanovišti. Náš autobus byl už na místě, rychle jsme nasedli a za hodinu jsme byli doma. Nechápali jsme, jak se lidé v té dopravě orientují. Nikde není jízdní řád, ani v Port Louis. Vozy jsou označeny jakýmsi cílem, ale málokdy tam člověk nalezne ten svůj. Stejným pro nás chaotickým způsobem jsou označeny čekárny na jednotlivých nástupištích.
Při příchodu na apartmán jsme ani nezaregistrovali, že máme uklizeno a nové povlečení. Pobrali jsme prázdné lahve a zamířili do obchodu. Kromě spousty koření jsme učinili běžný nákup a hlavně se nám podařilo sehnat sáčky na Ivinu ruku. S novou výbavou jsme vyrazili k vodě. Bylo už pozdě odpoledne, tak jsme šli jen nalehko. Moře bylo klidné jako rybník, na západě se objevily červánky. Západ Slunce byl nádherný, litovali jsme, že jsme tentokrát nevzali fotoaparát.

V průběhu našeho pobytu jsme několikrát potkali obchodníka Inda, který bydlel kousek od nás. Už jsme se zdravili jako staří známí. Každý den vyrážel za výdělkem na svém skútru. Při jednom setkání nám nabídl nám své zboží. Jeho hlavním sortimentem byly oděvy. Vytušili jsme možnost nakoupit další dárky. Domluvili jsme se, že jej následující večer navštívíme.

O dovolené se zpravidla kromě jiných aktivit věnujeme i hraní žolíků. Tuto tradici dodržujeme už bezmála 25 let. Výjimkou nezůstala ani tato dovolená. Díky brzkému stmívání tady byly večery obzvlášť dlouhé, tak došlo často i na karty. Trochu jsem od operace trpěl, protože jsem musel neustále míchat. Dnes ale došlo k zlomu, Iva dnes karty poprvé zamíchala.

Poznání jedenáctého dne – Čechovi, nezvyklému na levostranný provoz vozidel, se často auto vynoří z místa, kde jej absolutně nečeká

Den dvanáctý - 1. květen 2009

Nebýt SMSky „Čau tati, už jsi ocumlal mamku pod rozkvetlou palmou?“, kterou jsme obdrželi od našeho syna, ani bychom nepostřehli, že je první máj.

Jelikož opět došlo pivo, zaskočil jsem na nákup do nejbližšího obchodu. Pak jsem začal konstruovat plavidlo pro Ivu, aby měla maximální pohodlí pro svou přelámanou končetinu. K tomuto účelu posloužil nafukovací plovák, který bylo třeba vypodložit tak, aby ruka byla výš nad hladinou. Použil jsem PET lahve, kterých jsme už pár nashromáždili. Problém byl, jak ty lahve k plováku připevnit. Příliš velký výběr jsem neměl, musely postačit tkaničky od botasek, které jsme stejně nevzali na nohy. Dílo se zdařilo a plnilo svůj účel znamenitě.
S novým originálním plavidlem se mohla Iva vydat dál od břehu, kde nedosáhla na dno a kde byla voda ještě průzračnější, než na mělčině. Bylo to nejúžasnější šnorchlování, které jsme dosud zažili.

Nechtěli jsme celý den strávit na pláži, vydali jsme se tedy po silnici směrem na Point aux Piment. Objevili jsme obchod s potravinami, kde byl daleko větší výběr, než v tom našem nejbližším. Taky jsme zvažovali, že by si Iva mohla pořídit klobouk. V obchodě s upomínkovými předměty jich měli celou řadu. Zkoušela si jeden za druhým, ale v málokterém se cítila dobře a ne každý jí slušel. Trvalo to dlouhé minuty, až prodavač zapochyboval o naší serióznosti a zamkl dveře. Nakonec si Iva jeden vybrala a nechala jej na hlavě o něco déle. Zjistila, že je v něm horko, tak jej zase odložila a zůstala bez klobouku.
Pokračovali jsme dál pobřežní silnicí, až jsme došli k pojízdnému stánku s teplým jídlem. Chvíli jsme pozorovali domorodce, co si dávají a jak to vypadá. Stánek nabízel především oblíbené nudle, které bylo možné doplnit nějakou masovou směsí a také několik druhů noků ochucených kořením. Byl čas oběda, rozhodli jsme se trochu zariskovat a poobědvat s domorodci. Iva byla trochu opatrná a nechala si naložit různé noky. Já jsem si vybral nudle s chobotnicí. Nechal jsem si je polít dávkou chilli omáčky, podobně jako domorodci. Zasedli jsme do stínu pod strom vedle stánku na připravené židličky. Misky s jídlem jsme si položili na prkno připevněné k podezdívce plotu. Kultura stolování byla poněkud horší, ale knedlíky byly chutné a nudle s kousky chobotnice byly podle mého mínění přímo fantastické. A porce byla tak velká, že jsem byl nasycen na celé odpoledne. Za oba tyto obědy jsme zaplatili pouhých 105 rupií. Čekali jsme, co to s námi udělá. Mně to asi díky chilli omáčce neudělalo nic, a protože Iva měla jen nepatrné problémy, byli jsme rozhodnuti tuto zkušenost zopakovat. Malou vadou na kráse bylo, že neprodávali pivo. Dalo se ale pořídit v nedalekém krámku v postranní uličce.
Šli jsme ještě kousek dál a zastavili se u postaršího muže, který štípal bambusové pruty. Pletu košíky, tak mne docela zajímalo, co z nich potom dělá. Odpověděl mi, že z nich plete koše pro rybáře, kolega.
Došli jsme až k místu, kde byl u jednoho z hotelů vyšší kategorie v moři uměle vytvořený ostrůvek z kamení a bariéry proti vlnám. Rozhodli jsme se vykoupat před zpáteční cestou. Byli jsme však zklamáni. Voda v tomto téměř uzavřeném prostoru byla kalná a dno bylo podivně kluzké, místy bahnité. Tady bychom dovolenou rozhodně trávit nechtěli. Rychle jsme sbalili a vydali se zpět.

Tentokrát jsme šli po břehu. Cestou jsme sledovali rybáře. Všimli jsme si, že jejich vybavení zdaleka nedosahuje vybavení našich rybářů, kteří chodí koupat žížaly na naše vodní plochy. V drtivé většině jim postačil bambusový prut s kouskem vlasce, bez navijáku. Občas jsme zastavili na vykoupání a nahlédnutí pod hladinu. Vždy, když jsem šel do vody s brýlemi a šnorchlem, říkal jsem si, že už mne nemůže nic nového překvapit. Ale vždy jsem objevil nový korál nebo rybu. Tentokrát se mi kromě několika murén ukázal i perutýn s červenými ploutvemi, kterého jsem doposud neviděl.
Po několika stovkách metrů jsme přišli k trojici mladíků, kteří seděli ve stínu pod stromem a právě si načali pivo. Hned se s námi dali do řeči. Chvíli jsme si povídali, pak nám nabídli pivo. Trochu hazardovali, protože už jsem už měl žízeň, jako trám. Ale udržel jsem se a dal si jen pár loků.
Odtud už bylo nedaleko k místu, kde jsme obědvali a zastavili se u skupiny starších domorodců popíjejících pivo. Zeptal jsem se jich, kde se tady dá pivo koupit. Odpověděli a ukázali nám cestu. Nabídli se, že nám pro něj dojdou. Bylo nám to trochu žinantní, tak jsme tuto nabídku odmítli.

Západ Slunce nebyl oproti tomu včerejšímu tak zajímavý, přesto jsem pořídil několik zajímavých snímků. Večer jsme se vydali za naším známým obchodníkem Indem. Jeho velký rozestavěný dům jsme našli celkem snadno. Seznámil nás s rodinou a ukázal nám celý dům. Pak jsme byli usazeni do pohodlné kožené pohovky. Dostali jsme čaj a džus. Koupili jsme za zajímavou cenu pár značkových triček a k tomu jsme jako bonus obdrželi tři krabičky čaje. Na závěr jsme dostali ještě pozvání na večeři. Tato rodina sice nepatřila k těm typicky chudým, ale jistě se měli co ohánět, když měli už tři děti a čtvrté na cestě. Raději jsme tedy stočili řeč jinam a poděkovali a rozloučili se. Velice dobře jsme si popovídali, byla to pro mne špičková lekce angličtiny.

Tím však večer ještě zdaleka nekončil. Venku bylo velmi příjemně. Dali jsme si panáka rumu a rozhodli se, že s večeří se zatím nebudeme zdržovat. Sešli jsme tedy ještě jednou k pláži. Zajímalo nás, jak domorodci tráví večery během svých víkendových pikniků. Procházeli jsme se po pláži a pozorovali nezvyklý ruch. Domorodci obsadili přesličníkový háj. Někteří si tam postavili stany nebo jednoduché přístřešky. Jedni seděli v hloučcích a povídali si nebo hráli různé hry, jiní si hráli s dětmi na pláži.
Už jsme se téměř opouštěli lesík při zpáteční cestě, když nás oslovila jedna rodina a pozvala nás k sobě. Uvolnili nám místo na rohožích, které měli položené na zemi. Stejně tak, jako mnoho jiných lidí před nimi, i oni se nejdříve zajímali, co se Ivě stalo. Její ruka v sádře byla jednak dobrým tématem při zahájení komunikace a jednak nám mnohdy posloužila i jako výmluva před dotěrnými obchodníky. Často jsme se před nimi oháněli drahou operací a nedostatkem peněz, obvykle to zabralo.
Jen co jsme dosedli, už se k nám natahovaly ruce s kelímky s rumem. Seznamování začalo. Zatímco já jsem si povídal s manželským párem prostřední generace, Iva neznalá angličtiny se věnovala nejmladšímu členu rodiny, který si hrál s prázdnými kelímky. Stavěli z kelímků silnice a garáže, mezitím jezdili autíčky. Brzy Iva překonala hošíkovu počáteční nedůvěru, a když jsme se loučili, dostala od něho i pusu. Strávili jsme s touto rodinou nakonec více než hodinu. Dostali jsme od nich pozvání na druhý den na oběd do jejich domu. Bylo nám jasné, že kdybychom pozvání přijali, oni by si museli hodně odříkat, aby nás mohli pohostit. S díky jsme tedy odmítli a vymluvili se na program, který druhý den máme. Alespoň jsme si vzali jejich adresu a slíbili poslat fotky. Ty jsme pak po návratu domů skutečně poslali. Dlouho jsme nedostávali žádnou odpověď, až více než půl roku nato přišel dopis s pozdravem z Mauricia od této rodiny. Bylo dojemné číst, jak na nás vzpomínají.

Poznání jedenáctého dne – ujistili jsme se v našem přesvědčení, že Mauricijci jsou milí, přátelští a pohostinní lidé.

Den třináctý - 2. květen 2009

Ráno nás probudil zvláštní hluk. Kočka našich hostitelů nám skočila pootevřeným oknem do pokoje a kvůli zataženému závěsu nemohla najít cestu ven. Zběsile pobíhala sem a tam, skákala na postel, na kuchyňskou linku a zase na zem. Šel jsem jí otevřít dveře. Ale ona mou nabídkou opovrhla, ve stavu největšího zoufalství skočila na kuchyňskou linku a odtud pak do malého okna těsně pod stropem. Na chvilku uvázla v mříži, kterou bylo okno zabezpečené. Veškerý její pohyb byl doprovázen neskutečně silným mňoukáním. Nakonec se jí únik zdařil. Pro nás už ale spánek skončil.

Nebe bylo opět bez mráčku, usoudili jsme, že to je asi projev babího léta. Podnikl jsem opět tradiční nákup, v rámci kterého jsem musel splnit i přetěžký úkol - přinést opět velký igelitový pytlík na Ivinu sádru.
Ivu, vybavenou novým pytlíkem a pro jistotu i dvěma starými, jsem na jejím originálním plavidle vytlačil až na přibližně dvě stě metrů vzdálenou korálovou bariéru, kde nebyl problém dosáhnout na dno. Větším problémem bylo najít místo, kam šlápnout. Celé dno bylo poseto korály, které místy dosahovaly až k hladině, takže při plavání i překážely. Když jsme se dostatečně pokochali krásami různých korálů a bezpočtu barevných ryb žijících mezi nimi, rozhodli jsme se pro zpáteční cestu. Předtím jsme však museli provést provizorní opravu plavidla, na kterém se uvolnily některé lahve. S obavami, jak plavidlo obstojí, jsme překonali zpáteční cestu.
Ještě plni dojmů ze šnorchlování jsme se rozhodli netrávit celý den na pláži, ale vyrazili jsme pešky do blízkého Trioletu. Cestou autobusem do botanické zahrady jsme tam zahlédli jakousi hinduistickou stavbu. Z průvodce jsme zjistili, že jde o chrám Maheswamath. Brzy jsme dorazili na místo. Celý areál byl nádherný. Zavítali jsme i dovnitř některých modliteben. Na tato místa je možné vstoupit pouze bez obuvi. To se stalo osudným Ivě, když bosou nohou rozmázla produkt jednoho z holubů sedících na římse nad vchodem. Po nezbytné očistě jsme pokračovali dál městečkem Triolet. Sešli jsme z hlavní silnice a zabočili do úzké uličky. Míjeli jsme zajímavá obydlí, která bezpochyby nepatřila bohatším domorodcům. Nebyli jsme si úplně jisti, zda nám nehrozí nějaké nebezpečí, proto jsme se po několika stech metrech stočili raději do směru, kde jsme tušili hlavní cestu zpět. Místo toho jsme se však ocitli mezi plantážemi cukrové třtiny a čehosi, co jsme neuměli pojmenovat. Kousek třtinového stonku jsme si odnesli, abychom jej mohli ukázat doma.

Po několika stech metrech jsme se vrátili do civilizace. Přišli jsme k starší ženě, která prodávala u svého domu ovoce. Koupili jsme si ananas za směšných 5 rupií a pomeranč. Po pár desítkách metrů jsme se nečekaně ocitli na místě, kde jsme včera obědvali. Využili jsme toho a oběd zopakovali. Dal jsem si své nudle s chobotnicí, Iva zvolila kuřecí. Oboje bylo opět výborné. Tentokrát jsme si přinesli k obědu z blízkého krámku i pivo. Tímto jsme na sebe upoutali ještě více pozornosti.

Po obědě jsme se vydali přes supermarket domů. Dostali jsme totiž chuť na mléko. K němu jsme vzali ještě colu a nanuky. Doma jsme si dali kafe a měli jsme co dělat, abychom odolali ulehnutí.
Odpoledne jsme se vrátili na pláž. Potkali jsme opět našeho známého „Katastrófu“ s kloboukem. Jak tomu obvykle o víkendu bývá, na veřejné pláži bylo mnohem více lidí, než v týdnu. Usadili jsme se tedy před jedním z téměř opuštěných penzionů. Široko daleko jsme tam byli sami. Přímo před námi kotvilo několik rychlých člunů, které při západu Slunce vytvářely zajímavé scenérie. Společnost nám dělal pes, který si zabral stín pod jediným slunečníkem pár metrů od nás.
Šnorchlování bylo dnes obzvlášť úspěšné. V docela malé hloubce asi dvou metrů jsem našel krásnou 16 centimetrů velkou lasturu křídlatky. Lastura se stala naším cenným suvenýrem.
K večeři nám vzhledem k polední porci nudlí stačila jen polévka a samozřejmě pivo, rum a ananas.

Pomalu jsme si začali uvědomovat blížící se konec dovolené, kterému měla předcházet ještě návštěva kliniky. Přemýšleli jsme, zda jet na kliniku na skútru nebo s bráchou pana domácího, který tak trochu dohlížel na chod vily. Také jsme zavolali do letecké společnosti, abychom dle jejich požadavku potvrdili s předstihem 72 hodin odlet. Řekli nám, že už to máme potvrzené. To znamenalo, že naše děti splnily svůj úkol, ale bohužel jen zčásti. Potvrzení zajistily, ale dát nám o tom vědět už nikoli.

Den čtrnáctý - 3. květen 2009

Ráno bylo nebe opět bez mráčku. Rozhodli jsme se nikam necestovat a užívat si u vody. Strávili jsme tam celé dopoledne. Cestou zpět jsme se zastavili pro konzervu tuňáka, kterou jsme si po ochutnání oblíbili jako hlavní pokrm ke snídani. Dokoupili jsme ještě zápalky s dodem, které jsme po příjezdu dávali svým blízkým k ostatním dárkům.
Taky jsme potkali další Čechy bydlící v nedalekém Pereybére. Jeden z dvojice byl zaměstnanec ČSA, bez vazby na tuto společnost sem snad ani Češi nejezdí.

K pozdějšímu obědu jsme zvolili lehkou variantu – polévku, kafe, pivo a rum a vrátili se na pláž vedle již zmíněných Čechů. Tentokrát jsme již mohli poskytovat informace my.

Rozdíl hladin při přílivu a při odlivu nebyl nijak velký a nedosahoval ani jeden metr. Obvykle jsme pozorovali odliv během poledne, ale dnes jsme zaznamenali minimální hladinu až pozdě odpoledne. Tato skutečnost byla příznivá pro šnorchlování. Už jsem nabyl dojmu, že mne nemůže pod hladinou nic překvapit, ale dnešek překonal všechna očekávání. Při jednom z ponorů jsem zahlédl tak deset metrů daleko cosi velkého. Vydal jsem se za tím plujícím tvorem. Když jsem se dostal blíž, zjistil jsem, že je to asi půl metru velká želva. Doplaval jsem až k ní, že jsem se jí mohl dotknout. Dokázali jsme vyvinout podobnou rychlost, tak jsme plavali spolu několik desítek metrů. Zvažoval jsem, zda se jí nemám chytit a nechat se vézt. Nevěděl jsem ale, zda by to nebylo nebezpečné, tak jsem svůj nápad opustil a stejně tak želvu, která mi pomalu zmizela z dohledu.

Na večeři jsme šli do naší oblíbené restaurace. Iva si dala steak z tuňáka, já krevety po mauricijsku . Jídlo bylo jako obvykle výborné, stejně tak jako Guiness, kterým jsme je zapili. Jako dezert ke kávě jsme si kromě rumu dali výborný ananas koupený od domorodé ženy. Byl sice menší, ale o to sladší a voňavější.

Den patnáctý - 4. květen 2009

Naší dnešní povinností byla návštěva kliniky kvůli rozříznutí sádry. Rozhodli jsme se udělat si celodenní výlet, jehož součástí bude klinika. Ráno jsem zašel za pokojskou kvůli půjčení skútru, který měl být dle nabídky majitelů k dispozici. Nechtěla nám jej půjčit kvůli závadě blinkrů. Zkoušel jsem ji přemlouvat, ale marně. Rozhodli jsme se půjčit si skútr jinde. Na radu pokojské jsme měli uspět v blízkém Point au Piment.
Chystali jsme se na pěší cestu do Point au Piment, když taxík přivezl nové rekreanty. Zeptal jsem se jej na cenu za cestu do Baie du Tombeau, kam jsme měli dorazit na kliniku. Jeho nabídku jsme odmítli kvůli vysoké ceně, ale taxikář nám nabídl, že nás vezme zdarma do Point au Piment. Nasedli jsme a nechali se vyložit na místě, kde měla být půjčovna. Bohužel tam žádná půjčovna nebyla. Měli jsme dost času, na kliniku jsme měli dorazit až navečer, vydali jsme se tedy pěšky podél pobřeží do Balaclavy. Cestou jsme míjeli různé hotelové komplexy. U jednoho obzvlášť luxusního jsme poprvé a taky naposledy narazili. Hlídač pláže nás nepustil projít přes hotelovou zahradu a nutil nás přejít trochu nebezpečný asi dvacetimetrový úsek vodou, kde nebyl pouze písek, ale i řasy a kluzké kameny. Neoblomila jej ani Ivina ruka v sádře. Celou dobu nás sledoval, zda jsme jej poslechli.

Krátce po desáté hodině jsme přišli do Balaclavy. Říkali jsme si, že už bychom došli zbytek pěšky, ale když jsme se místních ptali na cestu, bylo nám řečeno, že kolem pobřeží se jít nedá. Uvěřili jsme tomu, protože i podle mapy nám mělo v cestě stát ústí větší řeky. Doma jsme pak zjistili, že přes tu řeku je nějaká lávka nebo most.
Zabočili jsme tedy do vnitrozemí. Okamžitě u nás zastavil taxikář s nabídkou svezení. Odmítli jsme, přestože tvrdil, že cesta, po které jdeme, není pro turisty právě bezpečná. Brali jsme to trochu jako obchodní trik a šli dál pěšky. Přesto jsme si ale rozdělili peníze a další cennosti a poschovávali je v různých částech oděvu včetně ponožek. Nabídek a varování jsme odmítli ještě několik, ale když už několikátý taxikář mluvil stejně, začali jsme jim věřit. Jednu zajímavou nabídku jsme nakonec přijali. Cena byla zajímavá i díky tomu, že jsme opět navštívili jeden luxusní obchod, za jehož návštěvu taxikář pobral svůj podíl.

Bylo krátce před polednem, když jsme přijeli do Baie du Tombeau. Nechali jsme si zastavit před klinikou a rovnou se domluvili na večerní odvoz domů. Ukázali jsme se na recepci, aby s námi navečer počítali. Odpoledne jsme hodlali strávit na pláži. Na dotaz nás posílali bůhvíkam, což jsme později pochopili.
Cestou na pláž jsme zastavili v místním příšerně špinavém obchůdku. Dali jsme si pivo a úzkou uličkou mezi ploty jsme prošli na liduprázdnou pláž. Nejen pláž, ale i hotýlky či apartmány kolem pláže vypadaly jako opuštěné. Nyní jsme pochopili, proč nás posílali bůhvíkam. Voda v našich rybnících je mnohde čistší než ta, která byla zde. Příčina nám byla jasná. Pár kilometrů odtud byl vidět přístav v hlavním městě se spoustou obrovských lodí. Přesto jsme se vykoupali, ale usoudili jsme, že tady trávit celé odpoledne nebudeme a změnili jsme plány.

Když už jsme byli tak blízko Port Louis, rozhodli jsme se, že si tam zajedeme na aloudu. Sedli jsme na autobus a za pár minut jsme byli znovu v hlavním městě. Zamířili jsme rovnou do tržnice a poobědvali palačinku, smažený rybí plátek a aloudu. Měli jsme ještě dost času, tak jsme se šli podívat k přístavu s myšlenkou vrátit se zpátky pěšky. Nepodařilo se nám ale proniknout do přístavu, tak jsme se vrátili a zamířili na autobusové nádraží. Chvíli nám trvalo, než jsme našli svůj autobus. Když jsme odjeli ze stanoviště a projížděli rušnou křižovatkou, řidič náhle zastavil. Konduktor vyběhl ven a volal do davu směr naší jízdy s cílem získat ještě další pasažéry. Nebyl ale příliš úspěšný.

Přijeli jsme zpět zase celí žízniví, dali jsme si tedy ve známém špinavém obchůdku ještě jedno pivo. Postavili jsme se s ním u nízké zídky a začali popíjet. V tom k nám přišel dle našeho odhadu místní alkoholik a varoval nás před policií. Prý se tady nesmí požívat alkohol na veřejnosti. Zašli jsme tedy za roh a v klidu dopili.
Pak jsme se vydali po hlavní cestě, až jsme došli k malému supermarketu. Koupili jsme si sušenky a k tomu plážoví boty žabky, jako další z dárků. Stočili jsme se k moři, když vtom začalo pršet. Déšť houstnul, schovali jsme se ještě s mladými milenci pod velkým stromem. Později začalo pršet i tam, tak jsme se přemístili do blízkého polorozbořeného domu. Necítili jsme se v tomto prostředí nijak bezpečně, ale nic jiného nám nezbývalo. Po chvíli s námi sdílel tento úkryt i další domorodec, který přijel na motocyklu. Pršelo snad půl hodiny, už začalo místy kapat i stropem.
Po dešti jsme zamířili rovnou na kliniku. Čekali jsme v hale, až si nás všimla recepční a pozvala nás dovnitř a nabídla nám pokoj, kde jsme mohli počkat. Odmítli jsme a usadili jsme se na terase s výhledem na moře a přístav. Bylo to dobré rozhodnutí. Blížil se večer a tedy další z kouzelných západů Slunce. Dali jsme si kafe a po letech oprášili hru piškvorky. Při tom jsme se kochali hrou barev na západě a po setmění i v přístavu.

O půl sedmé si nás vyzvedl doktor. Během pár minut rozřízl sádru a napsal lékařskou zprávu. Ještě jsme nevěděli, jak to bude s placením, nechali jsme si tedy napsat potvrzení pro pojišťovnu. Poděkovali jsme, rozloučili se a opustili kliniku. Začali jsme pomalu doufat, že hotové peníze nebudeme potřebovat.

Za pár minut, přesně ve smluvený čas přijel taxikář a odvezl nás krásným Mitsubishi domů. Tato cesta nebyla z nejlevnějších, ale nemohli jsme si příliš vybírat, protože spoléhat na to, že v Baie du Tombeau seženeme večer potmě jiného taxíka, jsme nechtěli. Bylo to takové mrtvé letovisko, které nás vůbec nezaujalo a kde bychom dovolenou rozhodně trávit nechtěli.

Večer jsme seděli před apartmánem a popíjeli obvyklé nápoje, když procházela kolem postarší žena, dle našeho mínění důchodkyně, se světlou pletí a světlými vlasy. Nějak jsme si padli do oka a za chvíli seděla s námi a povídali jsme si až skoro do půlnoci. Byla to Angličanka z oblasti Cornwallu a bydlela v naší vile. Svou čistou a srozumitelnou angličtinu doprovázela různými gesty, takže i Iva neznalá angličtiny jí místy dobře rozuměla. Vyprávěla nám, že zde už léta tráví každoročně několik týdnů. Při tom povídání jsme úplně zapomněli na to, že musíme do 9:00 sbalit a vyklidit apartmán.

další cestopisy
Komentáře
-3
Řadit podle času | Řadit podle vláken vzestupně sestupně

Při vkládání příspěvku do diskuze jako neregistrovaný uživatel budete mít u vašeho příspěvku zobrazenu IP adresu

:-) :-( ;-) :-P :-D :-[ :-\ =-O :-* 8-) :-$ :-! O:-) :'( :-X :-)) :-| <3 <:-) :-S >:) (((H))) @};-- \o/ (((clap))) :-@
babička Lála 15.09.2011 07:54
 

čoveče, tohle mi přijde jako vzorové potvrzení přísloví "méně je někdy více". s chutí jsem si otevřel cestopis, že si chvíli počtu o ostrově, kam se plánuji také vypravit, a dozvím se pár rad a zkušeností, ale v místě, kde je informace že "pes paní domácí smrdí" jsem to vzdal. není to cestopis, je to deník, jak správně píšeš v nadpise.
no nic, jen můj názor, nemyslím to zle. ale od toho komentáře jsou... 8-)

  • Anonym (20)
  • Anonym (13)
Zpět na všechny diskuze