A | B | C | D | E | F | G | H | CH | I | J | K | L | M | N | O | P | R | S | T | U | V | W | Z

Mauritius - Cestopisy

Mauricijský deník III

Cestopis popisuje den po dni šestnáctidenní pobyt na kouzelném ostrově Mauricius v Indickém oceánu. Nechybí ani informace o tom, co cestě předcházelo. Cesta i pobyt jsou organizovány individuálně, bez cestovní kanceláře.

Den šestnáctý - 5. květen 2009

Ráno jsme dokončili balení započaté ještě v noci. Zavazadla jsme si nechali v bytě majitelů u pokojské a vyrazili naposledy na pláž. Ještě před naším odchodem se objevil náš známý taxikář, aby se přesvědčil, zda platí ten odvoz na letiště. Ujistili jsme jej, že vše platí. Říkal, že možná nepřijede on, ale jeho syn. To nám nevadilo, hlavně když se tam dostaneme.

Užívali jsme si poslední sluneční paprsky a poslední šnorchlování. Naposledy za námi přišel i prodejce „Katastrófa“ v klobouku. Za jeho vytrvalost a snahu jsme jej odměnili tím, že jsme u něj koupili jedny korále. Ostatní prodejci, kteří se u nás ještě objevili, už měli smůlu. I ten, který s sebou nesl obrovskou lasturu křídlatky, která při přiložení k uchu šuměla jako moře.
Po úspěšném obchodu se „Katastrófa“ přesunul k staršímu páru francouzů, kteří leželi hned vedle nás. Francouzka u něho také nakoupila a potom si s Ivou povídali. Nerozuměly si sice ani slovo, ale odkývaly si všechno.

Na oběd jsme zašli do naší oblíbené jídelny pod stromem. Už nás vítali. Řekl jsem jim, že dnes tam jsme naposledy a že jsme se u nich vždycky dobře najedli. To jim očividně dělalo dobře. Díky tomu jsme dostali takové porce, že jsme nevěřili, že je sníme. Já jsem nakonec svou porci nudlí s chobotnicí zdolal, ale Iva byla bez šance sníst svoji hromadu s rybou. Měla to o to těžší, že si nechala po mém vzoru kápnout na jídlo chilli omáčku. Skočil jsem jí pro pivo, ale třetinka v plechovce moc nepomohla. Rozloučili jsme se a vzali to cestou přes supermarket zpět na pláž.
Doplnili jsme tekutiny jedním chlazeným pivem. Za peníze vrácené za lahev jsme ještě dokoupili zápalky s dodem.
Před čtvrtou hodinou jsme opouštěli pláž. Byl nejvyšší čas, protože mé plavky už byly v posledním tažení. Rovnou jsem je nechal v popelnici na pláži. Rozebrali jsme plavidlo, které tak dobře několik dní sloužilo. Cestou na vilu jsme se zastavili v obchůdku se suvenýry a koupili ještě vyhlédnutou misku. Před vilou už čekal taxikářův syn. Potvrdili jsme mu odjezd v pět hodin. Dobalili jsme zavazadla a odmítli nabídku na sprchu. U mě je to normální, vracet se od moře nasolený, ale Iva tak učinila poprvé v životě. Nutno ale konstatovat, že zdejší voda Indického oceánu není zdaleka tak slaná, jako voda Jadranu.
Pohledem na hodinky jsme zjistili, že máme poslední čtvrthodinu a ještě čtyři sta rupií, nepočítáme-li v to peníze vyčleněné na taxík. Vydali jsme se tedy za prodejcem triček v sousední ulici. Nebyl doma, ale přišla nám otevřít jeho pohledná manželka. Během tří minut jsme vybrali dvě trička a odvolali jsme se na minulou cenu. Ona zavolala manželovi a za chvíli jsme si odnášeli trička i jejich adresu.

Přesně v pět jsme byli zpátky. Zašli jsme se rozloučit s bratrem pana domácího, pokojskou, anglickou babičkou a čubou Micinou, která už netesknila po svých pánech. Nasedli jsme do taxíku, zamávali a vydali se na cestu přes celý ostrov na letiště. Při průjezdu hlavním městem jsme uvázli v zácpě. Mohli jsme být klidní, měli jsme ale dostatečnou časovou rezervu.
Cestou nás doprovázela bouřka a duha podobně jako při příletu. Dojeli jsme včas, vydali poslední rupie a zamířili k odbavení. Měli jsme trochu obavy z doplatku, protože náš kufr vážil 26 kilogramů namísto předepsaných dvaceti. Doplatek se nakonec nekonal, možná i díky menšímu kufru, který vážil pouhých 18 kilogramů.
Při čekání na odlet jsme snědli pomeranč koupený před pár dny u domorodé ženy a dopili vodu. Prošli jsme si letištní obchůdky. V jednom z nich jsme narazili na ochutnávku rumu, zkusili jsme 40ti%-ní vanilkový a 50ti%-ní bílý. V jiném obchůdku mne zaujal pěkný průvodce. Neodolal jsem a koupil jej s tím, že se nám bude ještě někdy hodit. Byli jsme rozhodnuti se na Mauricius ještě jednou podívat.

Den byl náročný, usnul jsem ještě před odletem, pak ještě jednou před večeří. Při tomto letu jsme neměli ten prostorový komfort, který jsme zažili cestou na Mauricius. Seděli jsme uprostřed řad a prostor pro nohy byl z mého pohledu vskutku miniaturní. Bylo třeba otupit smysly. Večeři tedy začínáme rumem, pak následuje pivo a víno.

Zdálo se, že letíme s předstihem, přesto jsem byl trochu nervózní z faktu, že nemáme palubní lístky a jak to budeme v Paříži stíhat. Ještě větší nervozita se dostavila, když po příletu do Paříže a po nekonečném rolování zastavujeme kdesi na ploše a nastupujeme do autobusu, který ne a ne odjet. Minuty ubíhaly, nám zbývalo do přestupu jen asi dvacet minut. Po příjezdu autobusu k letištní budově jsme vyběhli, prodírali se davy lidí v uličkách a na schodech a po očku kontrolovali správnost směru. Když jsme doběhli k našemu východu, zeptal jsem se personálu, kde získáme palubní lístek. Museli jsme se pár desítek metrů vrátit, ale za chvíli jsme byli zpět i s vytouženým palubním lístkem pro cestu do Prahy. Ulevili jsme si, zbývalo tak deset minut a naše místo v letadle mohl získat někdo jiný.
Pasová kontrola a prohlídka palubních zavazadel proběhly bez problémů. Vzali jsme pro dceru francouzské noviny. Jen jsme nahlédli, jaké je v Evropě počasí. Trochu nás vyděsilo 10-15 stupňů v Praze.

Při nastupování do letadla do Prahy z nás všechny starosti spadly. Konečně jsme znovu slyšeli češtinu našich letušek. Vůbec nám nevadilo, že už měly nalétáno více mil, než jejich francouzské kolegyně. Na odletu jsme měli malé zpoždění, ale než jsme se nadáli, byli jsme v Praze. Tam nás čekal šok v podobě teploty 11 stupňů Celsia.
Zavolali jsme domů dětem, že jsme v pořádku a kamarádovi Jirkovi, aby pro nás přijel na letiště. Ještě jsme chvíli počkali na kufry. Dorazily oba, ač trochu poškozené a špinavé. Ještě jsme znejistěli, když kdosi před námi byl povinen předložit svá zavazadla ke kontrole. Potřebovali jsme totiž trochu víc rumu, než je limit na osobu. Vzorky korálů a mušlí by také nemusely být bez problémů. Ale nikdo si nás naštěstí ke kontrole nevyžádal. Jirka přijel téměř současně s naším východem z letištní haly a převezl nás na sídliště, kde jsme měli zaparkované auto. Zašli jsme k němu ještě na kávu, předali drobné dárky a vyrazili k domovu. Asi jsme nezvolili nejlepší cestu, ale prodírali jsme se Prahou asi hodinu. Zbytek cesty už byl bez problémů.

Doma na nás čekalo překvapení. Kamarádi z Českyma se oblékli do krojů a vítali nás v našem bytě chlebem a solí. Jak jsme se později dozvěděli, největším jejich problémem bylo udržet se v tichosti, když naše dcera u vstupních dveří hlasitě reagovala na Ivinu zlomenou ruku.
Chvíli jsme vyprávěli, ochutnali jsme dovezený rum a ukázali pár fotek, které byly na poslední kartě ještě ve fotoaparátu.

Po návratu jsem ihned začal pracovat na fotkách. Naši blízcí byli velmi zvědaví, co jsme viděli a zažili. Z přibližně 1800 fotek jsme vybrali něco přes třetinu, které jsem ořízl na potřebný formát. Poměr stran se pohyboval od klasického formátu 13:9 přes rozšířený 15:10 až po širokoúhlý 16:9. Bohužel paní ve fotosběrně nepochopila můj záměr a všechny fotky ořízla na stejný formát. To by znamenalo, že zhruba třetina fotek ztratí na své působivosti. Když jsem to zjistil, rozhodli jsme se stornovat zakázku, Nebylo to nic jednoduchého, protože ve chvíli, kdy je disk s fotkami odvezen ze sběrny, už se s ním pracuje pouze strojově. Na naše naléhání paní z fotosběrny přemluvila řidiče, aby zakázku našel. Nakonec se to podařilo a hned druhý den jsme nechali odeslat zakázku podle našich představ. Za pár dní jsme měli fantastické fotky, při jejichž prohlížení se vracíme zpět na ten úžasný ostrov v Indickém oceánu.
Jednoznačně jsme se shodli na tom, že tato dovolená byla tou nekrásnější, jakou jsme kdy zažili. A nic na tom nezměnil ani úraz a trable s ním spojené.

Mauricius je krásný zelený ostrov se spoustou zajímavých přírodních úkazů a především s fantastickými domorodci, kteří jsou milí, přátelští a neustále se usmívají, přestože jejich život určitě není bezstarostný.
O většinu fantastických zážitků jsme se podělili se svými blízkými, přáteli, ale i s úplně cizími lidmi při přednáškách 18. listopadu 2009 v Nasavrkách, 7. ledna 2011 v Chrudimi a 17. února v Pardubicích.

další cestopisy
Komentáře
0
Řadit podle času | Řadit podle vláken vzestupně sestupně

Při vkládání příspěvku do diskuze jako neregistrovaný uživatel budete mít u vašeho příspěvku zobrazenu IP adresu

:-) :-( ;-) :-P :-D :-[ :-\ =-O :-* 8-) :-$ :-! O:-) :'( :-X :-)) :-| <3 <:-) :-S >:) (((H))) @};-- \o/ (((clap))) :-@